Když mají inspirativní lidé depku…

Ležím v posteli a skolila mě pořádná rýma. K ne právě ideálnímu rozpoložení fyzickému se postupně přidalo i ne zrovna dobré rozpoložení psychické. Nebo to bylo naopak? :)

Tak či tak je třeba říct, že byť většina mých článků a postů na facebooku Podnikání z pláže srší pozitivitou, nadšením a odhodláním, tak i úspěšní a inspirativní lidi mívají depky a krize. I já mám někdy dny, kdy si připadám úplně, ale úplně nemožná a na nic. Bezdůvodně.

Jako právě teď.

Do toho si píšu s Alicí Kirš na Skype ohledně plánovaných aktivit k akci Ženy ženám živě i o tom, jak mizerně mi zrovna je a jak si tak o tom píšeme, dostanu od ní zprávu “pro mě jsi nejlepší i když jsi úplně dole, mám tě ráda i tak”.

Mám tě ráda i tak…

Čtu si to několikrát. Je to krásné slyšet od někoho, že vás má rád i tak, i když je vám zrovna fakt mizerně. Je to takové bezpodmínečné pohlazení po duši.

A najednou mi dochází ještě něco dalšího. Mám se i já ráda i tak? Mám se já ráda, i když jsem úplně dole?

Chvilka zamyšlení a nacítění… Uff. Joo! Mám se ráda a když mi je blbě, tak se prostě bez výčitek zachumlám do peřin a vím, že to přejde.

Mám radost, že mi to takhle Ája vlastně připomněla, to, že mě má ráda i tak. Já se mám už dneska vlastně taky ráda i tak. Na pomyslném “mám se ráda” barometru jsem se za poslední dva roky posunula z desítky minimálně na sedmdesátku. Kus dobrodružné cesty mám ještě před sebou :D

A uvědomuju si, že právě ta rezerva, kterou tam ještě mám, je důvodem k tomu, proč se zrovna necítím dobře, ať už psychicky, nebo fyzicky. Ale skvělé vidět ten obrovský rozdíl oproti tomu, jaká jsem bývala ty dva roky zpátky. Když se ohlédnu, mám pocit, jako bych se dívala na úplně jinou ženu…

Dva roky zpátky, když mi bylo úplně stejně blbě, uměla jsem se k tomu všemu ještě dodeptat pocitem viny za to, že nic nedělám a flákám se jako budižkničemu v posteli, navíc s pocitem, že to NIKDY nepřejde. A když jsem onemocněla, snažila jsem se za každou cenu dělat, jako že mi nic není, hlavně neukázat svoji slabost nebo zranitelnost… A hlavně v žádném případě nedávat najevo, že uvnitř jsem žena.

Najednou mi začíná být mnohem lépe a dokonce mám zase chuť tvořit, psát a třeba i inspirovat ostatní. Přestávám si připadat tak úplně nemožně.

Když tak nad tím přemýšlím, je to dlouhá, předlouhá cesta k tomu, mít se ráda i tak.

Mít se ráda nejen když se daří a jsem “hodná úspěšná holka”, ale taky když jsem slabá, zranitelná, unavená, protivná, nevypočitatelná, nedokonalá. Jak důležité je umět se přijmout taková, jaká doopravdy jsem a umět oddělit otravného šotka v hlavě od konstruktivní láskyplné kritiky.

A jakkoli jednoduché se to může zdát, ta cesta k “mám se ráda” vede přes různé křižovatky a okliky. Za poslední dva roky jsem měla to štěstí, že mě na ty křižovatky Alice (už v době, kdy jsem ji znala jen virtuálně) vybavila celkem kvalitní mapou a průvodci na cestu.

A tak jsem na různých křižovatkách potkala většinou právě díky Alici Kirš několik průvodců:

Ve stejné době jako Alici jsem se virtuálně (a následně osobně) setkala s dnes už mým skvělým kamarádem Davidem Kiršem, který mi pomohl najít především cestu k vlastní hodnotě a sebe-vědomí pustit se do světa online podnikání, začít si plnit svoje sny a dodnes mě inspiruje tím, jak je v oboru online marketingu vždy o několik kroků napřed.

Denisu Říha Palečkovou a Richarda Vojíka, kteří mě učí to, co jsem se ve škole ani v časopisech o vztazích, lásce a sexu nenaučila a díky čemu umím dnes prožívat nejen více lásky, ale taky mnohem lépe řešit partnerské krize a odpustit si za ty minulé – krize, přešlapy, rozchod, rozpad rodiny.

Pak taky Danu Šlancarovou, která mě pro změnu naučila o tom, co se v reklamách na tampóny jako malá holka nenaučíte a v učebnici biologie se o tom nepíše.

Dalším průvodcem mi byla Táňa Havlíčková k pochopení mé síly a toho, kým jsem a nejsem, jak to můžu vyzařovat ven skrze své oblečení a taky k velké toleranci k lidem okolo, kteří jsou jiní.

Na jiné křižovatce jsem se potkala se Zdeňkem Weberem a Šárkou Kotvalovou a zjistila jsem nejen to, jakou cestou podporovat muže okolo sebe, aby byli těmi pravými muži, ale taky to, že někdy stačí jediné – JustLove.

Díky Lili Khousnoutdinové jsem objevila magično a krásu, které se za “bytí ženou” skrývají.

Těch průvodců, bych mohla jmenovat ještě několik, ale dnes se chci zastavit jen u těch, které aktuálně něco spojuje… Mimochodem byť mě toho naučili už hodně, pořád mi mají co předat a od každého z nich se znovu a znovu nechávám ráda inspirovat.

Jdu po své cestě sama, ale bez mapy a průvodců bych možná tápala mnohem déle

Jdu po své cestě sama, já jsem zodpovědná za svůj život, za své emoce, za svou mysl. Jsem ale vděčná za všechny ty průvodce, které jsem díky Alici poznala a i za ty, se kterými se na cesty hodlám teprve vydat.

Věřím, že stejně jako já jsem tady mimo jiné proto, abych skrze své příběhy mohla inspirovat ostatní, tak tito lidé jsou tady z úplně stejného důvodu: Aby tím nejlepším, co ve svém životě objevili, ukazovali lidem, jak být šťastní… a jak se mít rádi I TAK.

Na cesty do světa se už bez kvalitních map a průvodců nevydávám. Stejně tak na cesty životem si vybírám ty nejlepší učitele a průvodce a ráda si nechám ukazovat směr do míst, která stojí za to vidět.

Došla jsem díky tomu někam, kde můžu žít svobodný, radostný a naplněný život, plnit si své sny, dělat práci, kterou miluju, mít čas na kvalitní čas s mým mužem a dětmi a být dlouhodobě šťastná, i když to někdy znamená i zachumlání se s rýmou do postele.

Protože i v dlouhodobě šťastném životě člověk pořád jde vpřed, dochází na křižovatky a učí se nové lekce, třeba jako já dnes o tom, že se vlastně mám ráda – I TAK.

Stanislava Mrázková

www.StanislavaMrazkova.cz

Chcete napsat ebook na své stránky, ale nevíte jak? Inspirujte se od Stáni Mrázkové v jejím návodu s praktickými tipy. Ebook Jak napsat ebook za 14 dní můžete koupit ZDE.