Alternativní vztahy

Plakala. Moc plakala, i přesto, že jsem ji objímala a chlácholila. Mezi vzlyky říkala má přítelkyně pořád do kolečka: „Brigi, proč se mi to pořád děje? Copak jsem tak hrozná, nebo ošklivá? Vždyť já chci jen normální vztah!“

Kolikrát jsem tuhle větu opakovala já sama v slzách, u láhve vína, po každém svém rozchodu, který hodně bolel.

Normální vztah

Chceme ho každý. Normální pro většinu znamená rodina, děti, partner v jedné domácnosti a hlavně nic neřešit, jezdit na výlety a jinak mít každý svou volnost. Prostě pohoda.

Vyrůstala jsem v úplné rodině a měla jsem opravdu krásné dětství. Naši jsou spolu stále a žijí pod jednou střechou s mým bráchou a jeho rodinou. Pro někoho nepředstavitelné, pro mě naprosto normální. Také je pro mě naprosto normální, když jedu spolu s dětmi na svatbu svému bývalému partnerovi, se kterým mám syna.

Přijde mi naprosto normální stýkat se s jeho novou ženou a celou rodinou, která nás krásně přijala a navzájem si pomáháme. Jsem šťastná, že to tak máme, protože vím, že tohle je v dnešní době malý zázrak.

Hodně jsem v posledním roce, kdy jsem si dala partnerské prázdniny, přemýšlela, jak si vlastně představuji svůj život, jakého partnera a jak by měl vypadat můj další vztah. Za ten rok jsem potkala pár mužů a žen, se kterými jsem mohla debatovat na toto téma. Většinou to končilo obligátním „normální vztah“.

Spousta přátel v mém věku je rozvedených a přesto stále hledají někoho na společný život, s kým si pořizují další děti, další domácnosti a další a další problémy, protože ve čtyřiceti už člověk nějaké děti má a skloubit děti z prvního, druhého nebo třetího vztahu s výchovnými metodami, návyky a povahami všech zúčastněných je často nad lidské síly.

My se však stále urputně snažíme udržet model „normálního vztahu“ (také jsem to po rozvodu zkusila a skončilo to naprostým fiaskem) a ve chvíli, kdy ten další pokus nevyjde, tak se začneme obviňovat, nebo ještě lépe toho druhého a upadáme do smutku a obrovské nedůvěry v lásku, vztahy a vše krásné.

A proč vlastně?

Protože jsme opět neobstáli a nedokázali jsme naplnit představu úplné rodiny a „normálního vztahu“. V každé druhé knize a každém prvním citátu se dočtete, že každý jsme originál. Když si jdete udělat dietní plán k výživovému poradci, tak Vám řekne, že každé tělo je specifické a potřebuje něco jiného. Tak jako každý člověk.

Každá osobnost vnímá věci jinak. Odlišně prožíváme city a to, co pro někoho není problém, pro druhého je strašným utrpením. Všichni to všechno dobře víme, ale stále se snažíme o nemožné a uznáváme jako normální jen takové vztahy, které jsou běžné, jako soužití, manželství, klasická rodina.

Většina vztahů v mém okolí se rozpadla, ženy nadávají na muže, muži se bojí ženy oslovit a jít opět do vztahu. Naštěstí mám kolem sebe i páry, které si uvědomily, že klasické partnerství jim nevyhovuje, přiznali si svou nepohodu navzájem a vstoupili do alternativních vztahů a takto spolu žijí dále v souladu, úctě a lásce.

Myslím, že právě nastala doba, kdy bychom si měli uvědomit, že je potřeba přehodnotit představu o partnerském soužití a přestat poslouchat masírku společnosti, okolí, rodiny o tom co je a není „normální“ v oblasti vztahů.

Když Vám někdo řekne, že se nechce ženit nebo vdávat, nechce společné bydlení, nebo děti, tak je najednou divný. Prostě vadný kus. Také jsem to dříve tak vnímala, když jsem chtěla klasickou rodinu. Dnes už vím, že tito jedinci, kteří si uměli udržet svůj názor a životní postoj, cítili, že na to nemají a nechtěli ubližovat ostatním, projevili velkou míru ne sobectví a také sebe hodnoty, protože pochopili co je pro ně dobré a v čem jsou šťastní.

Nepodlehli tlaku a žijí spokojený život.

Další věcí, kterou jsem sama za sebe dosti přehodnotila jsou lidské představy. Každý si něco přejeme a nějak si tu lásku představujeme. Pak vstoupíme do vztahu, který se začne vymykat tomu, co jsme si přáli a eihle. Manželství a mateřství není taková procházka růžovým sadem, ten chlap u počítače mě taky pěkně irituje a ty řvoucí a neustále se mlátící děcka většinou všemu nasadí pomyslnou korunu.

Já si to přece vysnila jinak 

… a tak to není. Jenže dokud člověk nezažije, nepochopí a neví, co je mu příjemné a co už ne. Co s tím?

Je velmi těžké, často to ani nefunguje, uklidňovat se čtením knih, chodit na odbloky a terapie, aby mi někdo nebo něco pomohlo změnit můj stav a naplnilo moje představy. Možná si někdo řeknete, že to, co tady píšu, je trochu přitažené za vlasy.

Já Vám říkám, že není. Spousta lidí kolem mě to tak má. Speciálně ženy. Kdykoli se něco nedaří, utíkají ke kartářkám a terapeutům, od kterých chtějí slyšet, kdy se ta hrozná situace změní a kdy ten jejich chlap pochopí a kdy už budou mít konečně ten „normální“ vztah.

A jsme opět u toho.

Pokaždé , když jsem se chovala jako oběť a spoléhala na to, že to za mě všichni vyřeší, tak se v mém životě nepohnulo nic. Mé představy a tužby se začaly ve všech oblastech naplňovat až ve chvíli, kdy jsem o nich začala upřímně mluvit a udělala kroky k jejich naplnění.

Jsem přesvědčená o tom, že toto je pro mě jediná možná cesta, jak vztahy proměňovat a žít, nikoli jen neustále bezmocně přihlížet, jak se mi rozpadají a já jsem stále více frustrovaná, protože si připadám opravdu divná a vadná.

Hned ze vztahu neutíkat

Říkat věci na rovinu hned na začátku vztahu. Tohle se mi líbí a to už ne. A pokud se mi to nelíbí, tak hned neutíkat.
SNAŽIT SE NAJÍT JINÉ MOŽNOSTI, JAK SPOLU BÝT, AŤ JE NÁM OBĚMA DOBŘE.

I za cenu oddělených domácností, i za cenu toho, že se vidíme jen pár chvil v obědové pauze, protože jinak nám to nevychází. Prostě hledat možnosti a alternativy, jak spolu být a ne hned všechno házet do hnoje a hledat opět někoho jiného, kdo bude lépe vyhovovat našim představám o „normálním“ vztahu.

Samozřejmě je to možné jen v případě, že takto smýšlí oba partneři. Věřím, že pokud je mezi dvěma láska a úcta, pak to určitě jde, jen to vyzkoušet a zbavit se strachu, že o toho druhého přijdu.

Patřím už do skupinky čtyřicátníku, kteří si většinou své „zásadní“ vztahy s rodinami a dětmi odžili. Dnes mám svou alternativní rodinu se svými dětmi a kočkou a těším se na partnera, který si přeje podobné věci jako já. Každé setkání s milým a laskavým člověkem vnímám jako velký dar. Každé objetí, nebo pohlazení, které přichází z venčí si dnes pamatuji a jsem za ně vděčná.

Stále se kolem mě mluví o tom, jak nefungují vztahy, jak je všechno na nic.

Vím, patřím do generace rozvedených, ustrašených a bojácných, kteří už pomalu vzdávají snahu o to, potkávat lásku.

Naštěstí mám kolem sebe i spoustu mladých lidí a také manželství, kde se rozhodli vztah proměňovat a hledat jiná řešení. Ne hned utíkat. Světýlka, která září na cestu tedy vidím a jsou.

Podpora alternativních stavů

Sama za sebe jsem se rozhodla, že hledání a podpora alternativních partnerských vztahů je nyní má cesta. Je to velmi velký prostor, neprobádaný, svobodný, který nabízí nevídané možnosti a řešení. Prostor, kde nic není nemožné, pokud to oběma zúčastněným partnerům vyhovuje.

Prostor, který je limitován jen našimi pocity, potřebami a představami, které se sami odvážíme říct a začít uskutečňovat. Vstupenkou do alternativního prostoru je ochota otevřeně mluvit o svých pocitech a také víra, že partnerská láska má stále smysl.

Brigita Tóthová

https://srdcovcesta-brigit.blogspot.cz/

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018