Jak jsem se stala šťastnou a spokojenou ženou

Kdyby mi někdo řekl před 2 lety, že Vám tady budu psát článek, tak bych mu nevěřila a říkala si něco o tom, že se asi zbláznil. Já, člověk, který nikdy nic pořádného nenapsal, budu psát článek? Tak to určitě ne.  Ale ono to tak je.  A jsem za to vděčná.

Jak se z holky, která trpěla psychickou poruchou a chtěla spáchat sebevraždu, stala osoba, která má neskutečnou chuť do života? To Vám povím v dalších řádcích.

Každý máme svůj boj

Můj příběh není moc hezký. Jak jsem v průběhu svého dvouletého vývoje zjistila, každý má svůj boj. A já jsem moc ráda, že jsem něco takového zažila. Protože chvíle, kdy se člověk cítí na dně a už nemá, co ztratit, jsou rozhodující.

Narodila jsem se před 25 lety jako spokojené a šťastné miminko. Všichni měli ze mě radost a já jsem měla radost z nich. Jenže v době, kdy jsem měla 3 roky, moje maminka vážně onemocněla a s malými přestávkami byla celý rok v nemocnici. A tak jsem v době, kdy jsem nejvíce potřebovala právě maminku, zůstala opuštěná.

Tatínek se o mě moc hezky staral, ale maminka mi velmi chyběla. Když mi rodiče povídají, jak jsem nechtěla z nemocnice odejít a jak jsem křičela přes celou nemocnici, je mi z toho smutno. Maminka se z nemocnice po roce dostala a já ji měla konečně doma pro sebe.

Jak jsem rostla, začala jsem mít silné úzkosti.

Když jsem v noci šla na záchod, tak jsem začala brečet, protože jsem se ze záchodu nemohla dostat. Rodiče nevěděli, co se mnou mají dělat, a tak mě chvíli uklidňovali, ale když se to dělo častěji, tak mi za to nadávali a říkali mi, že nemám hrát divadlo.

Po nějaké době se takové situace přestaly objevovat. Z veselého dítěte se ze mě stávala nešťastná, uzavřená holka. Maminka měla hodně špatné dětství a odráželo se to i na výchově. Snažila se mě ochránit před světem kolem, před špatnými lidmi a říkala mi, že nikdy nemám ukazovat svou pravou tvář, protože jsem potom zranitelná a že se na mě stejně každý vykašle, jako na ni.

Říkala: „Na všechny se směj, protože pak jsi méně zranitelná.“

A tak moje malá Lucinka přestala žít a začala přežívat. Neměla se ráda a myslela si, že každý je na ni zlý a nikdo jí nerozumí. Nebyla přijata svým okolím a ani sama sebe neuměla přijmout. V rodině se hodně kritizovalo, a tak jsem se ve chvílích, kdy jsem byla sama, kritizovala do úmoru.

Od desíti k pěti

Takhle to šlo hodně dlouho. Od desíti k pěti. První přítel mi ublížil, kamarádi mi ublížili a utvrdili mě v tom, že svět je opravdu zlý a nemám se nikomu otevírat a já raději začala žít v tom svém maličkém světě. Necítila jsem žádnou jistotu.

Přesně před 3 lety se mi zhroutil svět. Maminka si našla nového přítele a jako obvykle mě informovala o všem, co se dělo. Tatínek se přede mnou úplně sesypal a poprvé v životě přede mnou brečel.

Moje iluze se najednou rozpadla. Byla jsem jako mezi mlýnskými kameny. Každý z nich mě zásoboval dalšími stížnostmi, kritikou, nenaplněnými a nešťastnými slovy a předávali mi svoje emoce, které jsem si od nich brala.

Divím se, jak jsem to mohla vůbec vydržet. Vlastně nevydržela.

Začaly vycházet najevo další věci, které mi maminka v dětství říkala. Byla jsem její vrba a říkala mi o věcech, které by dítě nemělo nikdy vědět. Tatínek mě podvedl. Nikdy nevěř lidem. Muži jsou všichni stejní. Nikdy jsem tvého tatínka nemilovala.

Připadala jsem si, že se mi zhroutil svět. Nedokázala jsem fungovat dál. Nešlo to. Ve škole jsem brečela, v autobuse jsem brečela, doma jsem brečela. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Jediné, co jsem věděla, bylo, že už nemám sílu na to žít a přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší odejít. Zemřít.

Naštěstí mě napadlo, že s tím zkusím ještě něco udělat a vyhledala jsem pomoc psychologa. Bylo to první nejlepší rozhodnutí v mém životě. Psycholog mi diagnostikoval obsedantně-kompulzivní poruchu a úzkosti. Půl roku jsem na terapiích jen brečela.

Pak mi navrhl psycholog, jestli nechci brát antidepresiva, aby to utlumilo moje emoce a mohli jsme trošku zapracovat na minulých tématech. Začala jsem brát antidepresiva a moje emoce se hodně uklidnily.

Bylo to bolestivé, ale konečně mi někdo řekl pravdu. Bránila jsem se tomu, ale pak mi spousta věcí došla a já na tom mohla začít pracovat. Uvědomila jsem si, co je ok, co už není a vymezila jsem si hranice.

Po roce a půl terapie a braní antidepresiv, se všechno uklidnilo.

Vyřešila jsem si spoustu věcí. Na mozkové úrovni. Emocionálně až mnohem později. Jediné, co jsem v tu chvíli potřebovala, bylo odjet někam pryč. Od rodiny, od přátel a poprvé v životě udělat svoje rozhodnutí. Jako hodná holčička jsem vždy dělala to, co po mě chtěli ostatní.

A jak to dopadlo?

Jela jsem pracovat jako au-pair k rodině do Německa. To bylo druhé nejlepší rozhodnutí v mém životě. Přestala jsem brát antidepresiva a chtěla se naučit pracovat se svými emocemi. V Německu jsem zažila krušné chvíle. V cizí zemi, s cizími lidmi, bez rodiny, bez přátel, odkázána sama na sebe.

Přesto to byla nejlepší lekce, která mě posunula o kus dál. Byly chvíle, kdy jsem fakt už nemohla dál, kdy jsem měla chuť prostě utéct a vrátit se domů, ale vydržela jsem.

Po půl roce jsem si uvědomila, že mám na té celé věci hledat pozitiva a začala jsem nacházet spoustu hezkých věcí a zážitků a byla jsem ráda, že tam jsem. Měla jsem hodně času na to, být sama se sebou. A to bylo důležité, protože jsem se konečně věnovala sama sobě a začala nacházet to, co mě baví a co by mě zajímalo.

Začala jsem pracovat na svém sebevědomí a uspokojovat svoje potřeby sama. Moje intuice začala pracovat a všechno se mi měnilo před očima. Byla jsem vděčná za hodně věcí. I za ty špatné.

Veliký zlom byl, když jsem o dovolené v červnu přijela do Čech a jela na kurz pro ženy. Tento kurz ve mně otevřel něco úžasného. Moji malou veselou Lucinku, která se dlouhá léta ve strachu krčila a kolem sebe měla tolik obranných zdí, že se k ní nikdo nedostal. Jsou to 4. měsíce a ve mně se vzdouvají vlny neuvěřitelných emocí a zažívám nádherné okamžiky.

Najednou mám takovou chuť žít, jako nikdy dříve. Krásný pocit.

Každý má nárok na takové pocity. Každý z Vás může zažívat nádherné chvíle. Máte na to nárok. Osobní rozvoj není jednoduchá cesta. Je to cesta hodně trnitá, kdy vyplují napovrch i hodně ošklivé věci. Ale rozhodně je to cesta šťastnější.

Jsem ráda, že jste si přečetli můj příběh a už mám spoustu nápadů, co Vám napíšu příště. O tom, jak jsem se naučila milovat sebe samu. Jak jsem odpustila rodičům a všem lidem, kteří mi ubližovali. Jak jsem se dostala k tomu, abych Vám sem napsala. O tom, jak léčím ženskou rodovou linii a o omezujících myšlenkových schématech, týkajících se mužů.

 Lucie Keprdová

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018