Blog / Zhroucení jako proces obnovy

Sad depressed young womanZhroutit se, mít deprese není zrovna moc populární, natož vítané. I když to mnoho lidí denně zažívá. Tlak společnosti jasně říká: „Dostaň se z toho…tak se seber.“ Slabost není vítána.

Přitom je to tak přirozený proces. Je snad venku stále jen jaro či léto? A přesto to sami po sobě často chceme. Vyčítáme si, když nejsme neustále vitální, nechceme si dovolit odpočinek a klid. Vnitřní plískanice, zimu a náledí utlumíme antidepresivy, skleničkou nebo jídlem.

Vnímám, že se to děje hlavně tehdy, když nežijeme v souladu se svým bytostným já a neuvědomujeme si to. Proto je pak propad tak obrovský. Něco ve vás musí zemřít. Jste nuceni ke změně, i když často nevíte k jaké. Je to děsivé, často k tomu přichází pocit ztráty jistot, je to hluboký otřes celého smyslu naší existence. A taky z toho bolí hlava, někdy i žaludek, protože váš „omezený“ mozek si změnu nedovede představit, připustit. Vždy si představuji, že v mozku existují propojení, cesty. Myšlenky nám lítají po těchto známých pěšinách a běda, když chceme vybočit, když chceme vytvořit nový most, nový spoj. Je to jak prosekávat džungli starých přesvědčení a nánosů. Proluftovat, vytvořit větší prostor, rozvolnit naše myšlení je poté velmi úlevné.

Proč se vlastně mozek tak preferuje, když mu dělá takovou potíž něco měnit? Jistě učit se, biflovat do sebe nové věci, cizí informace – to od dětství báječně umíme. Ale naslouchat vnitřnímu hlasu? Hlasu srdce? Intuici? Co to vlastně je? Tohle nás nikdo neučil.

A přesně k tomu jsme nuceni v případě zhroucení, propadu. Tam najednou zjistíme, že všechny naučené informace jsou nám úplně na nic. Že uvnitř jsme jen sami se sebou. A teď co s tím? Kudy se vydat? Někdy je to skutečně jako smrt. Moc se mi líbí citát: „Musíš zemřít, dokud žiješ.“ Ano, umírání je součást naší cesty.

Moc vám pomůže víra v to, že tento proces sestupu je přirozený a také velmi prospěšný. Protože nic vás tak bezpečně nezastaví, jako když vám je blbě. Jinak jsme schopni být stále aktivní, neseni proudem dění, aniž bychom si procítili, co a jak my sami vnímáme. Jestli je náš směr pro nás dobrý. V momentě, kdy si o sobě vytvoříme kopu představ o tom, jací bychom měli být, tak jsou deprese a zhroucení velmi pravděpodobné. Nutí nás k tomu, abychom na svůj život pohlédli pravdivěji, abychom propustili všechny představy o nás samých, které nám už neslouží. Což není úplně příjemné, přiznat si, že v tom, co jsem léta budoval, mi zrovna není dobře, že to, co jsem léta studoval, mě vůbec nebaví, že mám sto chutí s tím skončit. Krásný český výraz vám může pomoci uvědomit si, co chcete. Co máte sto chutí udělat? Často to i říkáme: „Nejraději bych…“ Takže nemůžeme se vymlouvat na to, že nevíme, co je pro nás dobré. Ovšem – dovolit si to udělat… nevykašlat se na to…nevykašlat se na sebe, to je jiná.

Pak je zde i kupa strachů, které nám brání. Jistě že nejde vše hned, někdy je třeba mít se sebou velkou trpělivost a hlavně soucit. Ovšem opakující se propady, zoufalství a nespokojenost vás stejně donutí změny udělat. Anebo rezignujete, smíříte se s antidepresivy a budete vnitřně dál vesele hnít.

Sestup dovnitř není leckdy ani trochu příjemný, je bolavý, hnusný a těžký. Hlavně dokud se mu vyhýbáte.

Moje zkušenost je, že když se skutečně setkáte s jádrem svého nelibého pocitu, dochází k jeho přijetí a k velmi rychlé proměně. Cesta přijetí se mi osvědčuje nejen u mě samotné, ale i u práce s lidmi. Je velmi úlevné, připustit si – bez hodnocení- vše, co cítím. V té pravdivosti je obrovské uvolnění a energie. Kam ji pak nasměrujete? Většinou víme dobře, co nechceme, ale znát to, co chceme, je pro mnoho z nás daleko obtížnější. A přesně o to jde.

Přesměrovat svoji pozornost na to, co si přeji žít.

Jsem přesvědčena o tom, že psychické zhroucení, deprese, utrpení, které zažíváme, mohou být velmi často zdrojem naší obnovy. Proměny. Někdy jsou chvíle, že s tím nelze nic dělat a jediné, co můžete, s tím prostě být. I takové chvíle jsou. Může to trvat hodiny, dny, ale někdy i několik let. Moc přeji každému, kdo tímto prochází, aby procesu důvěřoval. Aby si připomínal, že slunce taky vždycky nevidíme, ale stále tam je. Aby nakonec nalezl to svoje světlo – mě osobně moc v těžkých chvílích pomáhala věta: „Buď světlem sám sobě.“ Nečekej záchranu zvenku, největší poklady máš uvnitř. Držím pěsti všem, kteří jsou na této cestě.

„Konec dobrý, všechno dobré, a pokud to není dobré, není ještě konec.“ — Jonas Gardell

Magda Křepelková

www.zenyvpohode.cz

Další články v kategorii

Sebeláska
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.