Diagnóza: učitelka

Jsem učitelkou na 1.stupni základní školy. A to by asi mohlo o mně shrnout naprosto vše. To už je přece diagnóza sama o sobě, jak se mnohdy dočítám od rádoby drsných přispěvatelů internetových diskuzí.
Ale já teda začnu pěkně od začátku.

Samozřejmě jsem chtěla být učitelkou co má paměť sahá

Zatímco jiné holčičky chtěly být zpěvačkami, princeznami nebo baletkami, já si posadila na postel všechny své plyšáky a panenky, položila před ně pastelku s kouskem papírku a učila je číst a psát.
Má touha mě neopustila ani na druhém stupni, a přestože výchovná poradkyně demonstrativně omdlévala nad mým kádrovým profilem, přece jen jsem se na tu prestižní školu, kterou bezesporu Střední pedagogická škola v té době byla, dostala.

Jenže puberta a jiné zájmy vykonaly své a já po maturitě najednou na vysokou jít nechtěla. Takže učit se nešlo, šlo se vychovávat do školní družiny.
Za pár let mi však začalo být přece jen líto, že jsem se vzdala svého snu z dětství tak lehkomyslně a ze dne na den jsem se rozhodla – našla jsem si místo učitelky na 1.stupni a podala přihlášku na pedagogickou fakultu.

A tak jsme začala učit. Bylo fajn žít si svůj dětský sen.

Jenže co to studium? Studovat při zaměstnání, a se dvěma malými dětmi, byl opravu šílený nápad.
Dopoledne v práci, odpoledne nad seminárkami a nad knihami o divných diagramech pana Venna či o podobných „nutných“ vědomostech do praxe. Kolikrát jsme si se spolužačkami poslechly od docentů a profesorů, že oni sice ví, že toho máme hodně, že chápou, že chodíme do zaměstnání a máme rodiny, ale zadarmo nám to dát nemůžou. A nedali!

Kolikrát jsem doma brečela, že se to všechno nedá zvládnout… nicméně dál jsem odhodlaně platila za nerozvážnost z mládí. Nakonec jsem se dočkala a po 4 letech studia obdržela diplom, který stvrzoval mé úspěšné vykonání státní závěrečné zkoušky.

Škola je celý můj život

Když se tak zamyslím, není to nadsázka, když o sobě řeknu, že škola je celý můj život. Koneckonců – jak jsem do ní v 5letech nastoupila, ne, nespletla jsme se, to číslo opravdu JE správné; já opravdu započala školní docházku v 5 letech…za to já nemůžu, za to může moje maminka, tak jsem z ní nevyšla dodnes.

Vlastně jo, já hlava děravá, vyšla! Jednou mě napadlo, že by nebylo špatné vyzkoušet si i jiné zaměstnání, třeba něco zcela mimo školství. Jen tak, pro srovnání. A jak u mě bývá zvykem – prostě jsem to udělala. Odešla jsem tedy ze školy a začala pracovat v úplně jiném oboru, abych po roce v zaměstnání s dvojnásobným platem i pracovní dobou zjistila, že mi výuka, děti v lavicích a to vše kolem učení, prostě chybí. A tak jsem se zase pěkně vrátila tam, kam patřím od svých 5let – do školy!

A jak mé poslání učitelky vypadá dnes?

Stále učím, ale také jsem blogerkou a spoluautorkou ebooků určených pro maminky žáčků 1.stupně základní školy. A i když jsem zpočátku pociťovala strach z neznámého, psaní mě velice baví a naše články i ebooky si nacházejí své první čtenáře.

Jaromíra Bednářová

„Jak přežít školní docházku svých dětí a nezbláznit se.“

spoluautorka ebooku Do 1. třídy zvesela

www.skolazvesela.cz

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018