Když jsem byla malá, představovala jsem si, že budu mít 2 děti – Bětušku a Honzíka. S postupem času se měnila nejen jména, ale i počet dětí. Nikdy jsem ale nepochybovala, že až přijde čas, kdy se "rozhodneme" mít děti, pak přijdou. Netušila jsme ale, že jednou budu mít v rukou žádanku do centra asistované reprodukce s diagnózou "primární neplodnost"
Slyším už asi po páté tento měsíc. Bavím se s kamarádkou na hřišti a ta mi vypráví svůj zážitek z gynekologické ordinace. Gynekolog jí nabízel hormonální tělísko, které ji "zbaví" menstruace. Dozvěděla se, že menstruace je zbytečná a není potřeba se s ní otravovat... Dost mě to štve. Jak tohle může říkat zrovna gynekolog?
Ještě teď se ve mě všechno svírá a třepe, mám ledové ruce, když to píšu a do očí se derou slzy. Do poslední chvíle jsem věřila, že je to jen formalita. Tohle mě fakt vůbec nenapadlo. Rána jako z čistého nebe. Downův syndrom se potvrdil. A opět dvě možnosti. Zase rozhodování o životě a smrti
Když jsem nečekaně otěhotněla, nezbylo mi tehdy nic jiného než se k tomu nějak postavit, tak jak jsem byla zvyklá - ROZUMNĚ. Nakoupila jsem si moudré knihy, které napsali vesměs pánové, a začala studovat. A pořád jsem nevěděla proč, ale ten můj pocit se nedal přirovnat k nadšení. A pak jsem objevila Koncept kontinua
Balím si věci a celé je to až děsivě podobné tomu, když jsem se do porodnice balila před necelými dvěma lety. Noční košile, toaletní potřeby, něco na čtení, porodnické vložky a kalhotky. Tehdy jsem taky věděla, že druhý den budu rodit. Byla jsem natěšeně rozechvělá, trochu nejistá a mírně vyděšená. Tentokrát jsem zoufalá, zničená a strašlivě vyděšená
když jsem poprvé v životě dostala výpověď, udělala si letní nezaměstnané volno a seznámila se s mým mužem, za dva měsíce jsem se zkusmo přestěhovala za ním, přes 200 km od svého místa a do měsíce od okamžiku, co jsme spolu začali žít, jsem otěhotněla. A cítila jsem radost a úlevu.
Ženy ženám
Šárka Weberová
