Většinou se to stane nečekaně. Je to takový třesk. Velká rána, černo a pak nic. Nemůžete dýchat, krev se nahrne do tváří, mozek zachvátí šílená panika. Vnímáte, jak se srdce snaží vyskočit z hrudníku a jediné, na co jste schopni myslet je, jestli vás nohy udrží nebo se jednoduše sesunete k zemi v naději, že tam naleznete klid. Nebo alespoň omdlíte a až...
Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Schoulená do klubíčka s hlavou zabořenou do polštáře. Bolest v srdci jako bych nesla tíhu celého světa. Pocit, že mi všichni a všechno ubližuje. Vyplakala jsem snad moře slz. Než jsem to změnila
Každá z nás se čas od času dostane do krizové či náročné situace. Prošla jsem si různými, ovšem dosud nejhorší, co mě kdy potkalo, byla ztráta nenarozeného miminka. O tom, jak jsem to prožívala, jsem psala jinde. Tentokrát se zamýšlím nad tím, jak se ke mně za dané situace chovalo mé okolí, a to proto, že jsem si uvědomila, jak málo z nás (včetně mě), umí na podobné situace podpůrně reagovat.
Balím si věci a celé je to až děsivě podobné tomu, když jsem se do porodnice balila před necelými dvěma lety. Noční košile, toaletní potřeby, něco na čtení, porodnické vložky a kalhotky. Tehdy jsem taky věděla, že druhý den budu rodit. Byla jsem natěšeně rozechvělá, trochu nejistá a mírně vyděšená. Tentokrát jsem zoufalá, zničená a strašlivě vyděšená
Jana Mašková Zimolová
Ženy ženám
