Téma, o kterém chci dnes mluvit, je stále pro mnoho lidí velkým tabu. Bojíme se o něm přemýšlet, připustit si, že se týká i nás. Jak se cítíte, když je řeč o smrti? Jste v klidu, nebo se něco uvnitř vás svírá? Pojďme se na ni podívat trochu jinak
K napsání této zprávy mě přiměla informace od mého přítele, který mi nedávno řekl: „Už zase v Praze zemřeli lidé kvůli karmě.“ A mně z toho bylo smutno, protože mi došlo, že s tím zase nikdo nic nedělá. Pokud nemáte karmu v dobrém stavu, může dojít k neštěstí. Což se v mém případě stalo.
Stále si říkám, že ještě něco potřebuju k tomu, abych byla spokojená, ještě něco k tomu, abych byla šťastná. Ale došlo mi, že jako mávnutím proutku v okamžiku nemusím mít vůbec nic... Za poslední rok jsem se se smrtí setkala několikrát. Přišla ke mě tak blízko, že mi došlo, že není na co čekat. Zvláštní je, že to v posledních týdnech nějak zhoustlo.
Ještě teď se ve mě všechno svírá a třepe, mám ledové ruce, když to píšu a do očí se derou slzy. Do poslední chvíle jsem věřila, že je to jen formalita. Tohle mě fakt vůbec nenapadlo. Rána jako z čistého nebe. Downův syndrom se potvrdil. A opět dvě možnosti. Zase rozhodování o životě a smrti
Když jsem loni v září poprvé přišla o miminko, měla jsem najednou pocit, jako by se kolem mne postavila vysoká, šedivá, betonová zeď. Stála jsem zazděná a myslela jsem si, že bolestí umřu. Co bylo ale zvláštní, že tohle byla jenom moje zeď, co mě obehnala a izolovala od ostatních. Život venku se děl normálně jako předtím. Měla jsem pocit, že ti venku ke mně nemůžou, ani já k nim.
Svého otce jsem v době puberty upřímně nenáviděla. Nepamatuji se, že bych někdy jindy cítila tak čirou nenávist. Nevěděla jsem přesně proč... Po několika letech jsem se vdala a moje matka mě dokopala k tomu, dát o tom vědět otci. Postupně jsme navázali vztah
Ženy ženám
