Jsem stále hledající, jako většina z nás, ale pokaždé, když se mi to podaří a dokážu být upřímná, pravdivá a laskavá jak k sobě, tak k ostatním, začnou se dít malé zázraky a situace, které se mi dřív zdály těžké a složité, v těchto chvílích uvědomění řeším rychlostí blesku a bez ztráty kytičky
Cesta ke své duši, k vnitřnímu klidu, míru a bohatství, je přes meditaci. Ten nejpřirozenější stav lidského těla i mysli stejně jako je spánek, dech, jídlo, pití. A přesto nás k takové přirozenosti v této části světa nikdo nevedl a už vůbec neučil. Jako malé děti jsme tak však praktikovaly zcela přirozeně, a to kdykoliv jsme tvořily, hrály si, pozorovaly věci okolo nás. Pojďme si to zase připomenout
Na cestu k sebelásce jsem se vydala asi před rokem. U mě jde o postupný proces. Zcela přirozený. Jsem vděčná za moudrost Vesmíru či Vyšší moci, díky níž mé slupky a nánosy na duši jsou odkrývány citlivě, pomalu a s ohledem na mě samotnou. Přesně tak, abych si vše ustála bez větších dramat a pádů na samotné dno. Vždy jsem v sobě objevila Sílu, která mi umožnila opět brzy vstát, nadechnout se a nastavit tvář slunci.
Každá z nás se čas od času dostane do krizové či náročné situace. Prošla jsem si různými, ovšem dosud nejhorší, co mě kdy potkalo, byla ztráta nenarozeného miminka. O tom, jak jsem to prožívala, jsem psala jinde. Tentokrát se zamýšlím nad tím, jak se ke mně za dané situace chovalo mé okolí, a to proto, že jsem si uvědomila, jak málo z nás (včetně mě), umí na podobné situace podpůrně reagovat.
Ženy ženám
