Před lety jsem absolutně odmítala jenom tu představu, že bych jednou měla mít dítě. Přišlo mi to zbytečné. Postrádala jsem v tom smysl. Kdykoliv začal partner mluvit o dětech nebo se mi snažil pustit nějaké super video, okamžitě jsem odcházela na čerstvý vzduch. Pak ale přišel zlom
Dlouho jsem nemohla potkat člověka, u kterého bych byla ochotná se učit. Měla jsem za poslední roky mnoho pobídek – studuj nějakou psychoterapii, ať máš papír, ale já prostě nebyla ochotná si rvát do hlavy teorie, zastaralé a hlavně z mého pohledu neúplné poznatky o člověku. Moje vnímání se nikdy příliš nevešlo do "normálních" konceptů, baví mě objevovat zdánlivě nesouvisející, ale přitom jasně logické souvislosti – tedy pro mě. :-)
Všichni toužíme být přijímáni, ale zapomínáme, že ze všeho nejdříve musíme přijmout sami sebe. Svou cestu. Potřeby své duše. A za to začít bojovat. Za osvobození své duše, a svého srdce. Své cesty.... Potřebujeme vyměnit své životy žité na autopilota za životy žité VĚDOMĚ a SE ZÁMĚREM. Ale jak poznat, jaké jsou potřeby naší duše? Jak to poznat v situaci, kdy žijeme jako ostatní a podle jejich norem?
Ženy ženám
