Má smysl se měnit, když ostatní zůstávají stejní?

Tuhle otázku slýchám okolo sebe docela často na to, abych se jí chtěla začít zabývat trochu podrobněji.

Často se stává, že se člověk z nějakých důvodů rozhodne, že se změní. Například proto, že už ho nebaví všem dělat „poskoka“, pořád tu být pro druhé, všem pomáhat a na konci dne si pak sednout někde o samotě, unavený, strhaný a nic z toho.

Každý pohár jednou přeteče

Někteří mají poháry docela velké, na to, aby do nich ti ostatní stále lili a lili a dotyčný, nebo spíše dotyčná, to stále snášela a snášela. Dokonce některé poháry nepřetečou nikdy, jsou tak obrovské, že se pověstné poslední kapky nedožije.

Za co jsem však dnešní době velmi vděčná, je to, že spousta lidí už svoje poháry začíná rozpoznávat a také si začíná všímat toho, kde má svoji hranici, kde je ta mez, za kterou už nechtějí jít. A kde už nemají chuť být dále využíváni. Za takovéto lidi jsem moc vděčná. Třeba už jenom proto, že těm ostatním v okolí dávají najevo, že je to v pořádku, že nemusíme souhlasit se vším, co nám druzí nakládají.

Přijde mi, že jsme vyrostli v jakémsi zvláštním světě, který byl svázán mnoha pravidly ze všech stran. Ve své výchově cítím z dálky nádech pravidel církevních, potom pravidla politická vlastní dané době, pak pravidla výchovná, která se zřejmě dědí z generace na generaci, pak pravidla školní, pak možná nějaká pravidla týkající se různých aktivit, kroužků a podobně.

A než se člověk naděje, je sešněrovaný, že už skoro nemůže ani dýchat.

A co je na tom dnes již docela vtipné (tedy pro mne, jako někoho, kdo okovy začal vidět, prozkoumal je a s pomocí různých lidí či seminářů různého druhu časem dokázal i sundat) je, že dotyčný si to často ani neuvědomuje a že okolí, pokud už Vás nějak sešněrovalo, nemám moc zájem na tom tento zaběhlý vzorec měnit. Je přece příjemné mít kolem sebe někoho, kdo Vám vždy vyhoví, kdo se na Vás bude moc vždycky obrátit, ať se mu to hodí nebo ne atd. atd. Ale jak asi samy víme, být v pozici toho sešněrovaného, není vůbec příjemné. Často se pak otázka změní za trochu jinou:

Má smysl se měnit, když nás okolí chce mít stále stejné?

Lidé, tedy hlavně ženy (ale neříkám, že mezi námi nejsou i tací mužové, a možná i víc než si myslíme), jakmile začnou mít pocit, že by se mohly taky trochu zajímat i o sebe, brát na sebe ohled, začít říkat ne a podobně, začnou často trpět pocity viny.

Není na mě něco špatně, když nechci pomoci blízkým?
Nejsem sobecká?
Budou mě mít ještě rádi?

Takových otázek se pak začne v hlavě rodit spousta, valí se jedna přes druhou a často to vypadá, že z nich není cesta ven. Pokud jste však dorazila do takovéhoto bodu, vězte, že už máte z půlky vyhráno. To, že člověk ví, že je něco špatně, a dokonce se i začíná zajímat o to, co by se stalo, kdyby to bylo nějak jinak, to je začátek cesty. Cesty k novému cíli. K vlastní sebehodnotě, sebelásce, spokojenosti, pocitu naplnění a štěstí.

A já věřím, že pokud člověk opravdu chce a hledá, vždycky najde tu pravou cestu, která ho tam dovede. Ne vždycky se to povede hned na prvním kroku, jde jen o to vydat se a jít. Krok za krokem. Uvidíte samy, že to za to stojí!

PhDr. Lucie Lebdušková

klinická psycholožka , psychoterapie, hypnoterapie
systemické rodinné konstelace – www.systemickekonstelace.com

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018