Láska ze srdce nebo z rozumu?

Krásný den všem ženám,

Rozhodla jsem se Vám napsat můj životní přiběh, nevím, zda-li pro Vás bude zajímavý, ale když jsem si přečetla Váš dnešni email se slovy inspiruj a pomáhej ostatním ženám, přišlo mi pžirozené se s Vámi podělit…

Můj příběh začíná v době, kdy mi bylo asi 20 let. Začala jsem chodit s tehdejším přítelem, zpočátku mezi námi byla spíše fyzická přitažlivost, byl velmi pěkný a já neměla moc zkušeností, takže mi stačilo to, co mi dával… Tím myslím hlavně sexuální dovednosti. Než jsem ho stačila doopravdy poznat, začali jsme spolu bydlet. Žili jsme spolu 5 let téměř jako manželé v domě s jeho rodiči. Byla jsem mladá, studovala a cítila jsem se jako ve vězení, v kleci, ale nedokázala jsem nic říct nebo to změnit. Měla jsem přítele velmi ráda, ale teď už vím, že to nebyla láska ze srdce, to jsem ještě nevěděla, co to je.

Myslím si, že tak mladý člověk bez zkušeností ještě nemůže vědět o opravdových emocích a lásce… Téměř před svatbou mě přítel poslal „za odměnu“ poprvé samotnou s kamarádkami do Itálie. A tam se vše změnilo. Ucítila jsem svobodu, nové zážitky, výlety, večírky… a uvědomila si, že mi to těch pět let velmi chybělo. Můj přítel byl domácí typ a nerad chodil do společnosti, byl mým opakem. Také jsem v Itálii poznala jednoho muže, který mi řekl, že jsem velmi krasná bytost, ale mám zavřené srdce a duši. V té době jsem mu ještě nerozuměla. Byl to velmi duchovní a chytrý člověk a já jsem to chtěla pochopit, co mi tehdá řekl.

Vrátila jsem se do Čech s úplně jiným vědomím. Rozhodla jsem se začít žít svůj život a ne ten svého přítele nebo jeho maminky. Rozešli jsme se, já jsem odešla z lukrativní práce a rozhodla se vydat na vlastní pěst do Itálie. Neuměla jsem tehdy slovo italsky, neměla jsem tam práci, přátele… V Římě, kde jsem se rozhodla žít, jsem si našla ubytování, práci a učila se italštinu. Bylo to těžké, ale s mou novou životní filozofií to bylo možné. Začínala jsem pomalu otevírat své nitro, své srdce a duši a začala jsem se měnit i fyzicky… Z upjaté, trochu namyšlené holky, co nedokáže být bez umělých nehtů v krásnou, přirozenou mladou ženu. Změnily se mi priority, začala jsem se více zajímat o lidi okolo, o svou rodinu a přátele. Začala jsem být šťastnější, i přes to, že život nebyl jednoduchý, musela jsem hodně tvrdě pracovat, vydělávat peníze, v typicky jižanské zemi si udržet postaveni „slušné“ ženy…a to vše bez umění italského jazyka.

V Římě jsem poznala jednoho muže ze Sicílie, byli jsme spolu téměř rok, byl to umělec s bolavou duší. Bylo mi s nim krásně, zamilovala jsem se do něj z hloubi srdce. Milovaní s ním bylo to nejkrásnější, co jsem kdy zažila. On si nebyl nikdy jistý, zda se mnou chce zůstat, měl jinou představu o budoucí manželce, měl z mé nezávislosti strach a nedokázal přejít přes svou vnitřní žárlivost. Rozcházel se se mnou a zase se vracel a tím mi velmi ubližoval. Já jsem se mezi tím a také díky němu naučila velmi dobře italsky, udělala jsem si kurz průvodce a začala pracovat jako delegátka v Itálii. To vše proto, abych jednoho dne mohla pracovat na Sicílii a žít se svým vyvoleným. Po posledním rozchodu jsem byla velmi smutná a nedokázala si představit život bez něj, byl jako má droga.

Zkoušela jsem různé techniky, meditace a filozofii, která mi dříve pomáhala, ale nic nefungovalo… Zkoušela jsem na něj zapomenout s jinými muži, snažila se nahradit ten nádherný pocit, co jsem prožívala s ním, s jinými muži, ale nic nezabíralo. Stále jsem se s tím nedokázala smířit. Pak se objevil v mém životě další muž, pravý opak horkokrevného sicilského umělce… dokonalý, chladný belgický novinář. Byl „dokonalý“, sportovec, pracovitý, hezký… Řekla jsem si, že prožívat lásku jen srdcem je špatné a začala jsem tedy milovat rozumem. Byli jsme spolu necelý rok a já uvadala jako růže, lístek po lístku. Stala se ze mě smutná, nervozní a přitloustlá žena. Nevěděla jsem, co je špatně, už jsem zapomněla na momenty se Sicilanem, neboť uplynula dlouhá doba, ale cítila jsem, že mi něco chybí, že náš vztah je příliš chladný. Já jsem velmi přizpůsobivý člověk a někdy si neuvědomím, že se nemusím stále jen přizpůsobovat já… tím myslím, že můj belgický novinář mi stále říkal, co je na mě špatně a já se to podvědomě snažila napravovat. A tím jsem si samozřejmě ubližovala…

Díky bohu jsem se ještě před tím, než jsme se poznali, rozhodla jet na zkušenou za sestrou do Kanady, do Toronta. Řekla jsem to novináři hned při prvním rande a on mi řekl, že by chtěl jet se mnou. Nakonec jsme do Toronta odjeli spolu, ale po krátké době jsme se rozešli a každý šli svou cestou. On se snaží stále dostat zpátky, ale já jen při pomyšlení na to opět uvadám. Pochopila jsem, že láska, opravdová láska je kombinací srdce a rozumu. Já jsem velmi emotivně založená, proto jsem se také rozhodla pro jižanskou zemi, vyhledávám stále tuto komunitu i tady v Kanadě, chodím tančit salsu, jím jižanská jídla, takže se nemůžu potlačovat, člověk by měl zůstat takový, jaký je. Sicilanovi jsem odpustila jeho slabotu, smířila se, že nebudeme spolu, naopak, teď jsem za to vděčná. Tak bych se nikdy nedostala do Kanady, kde jsem se teprve opravdu našla. Díky mé sestře, která se stala mým životním mentorem a ukázala mi tu „správnou“ cestu, jsem se naučila balancovat ve svém životě. Našla jsem rovnováhu mezi srdcem a rozumem. Využívám teď obě dvě věci a musím říct, že se spoustu věcí v mém životě změnilo. Jsem sebevědomější, žiji kvalitnější život, více si života užívám a jsem ve větší emocionální a psychické pohodě…

Ve svých 29 letech vím, co je to láska ze srdce a láska z rozumu. Načerpala jsem spoustu zkušeností, které bych nikdy neměla, kdybych seděla doma za pecí, začala jsem trochu pozdě, ale nikdy není pozdě… Dokážu ocenit a vážit si věcí, které bych dříve odsoudila a vím, co v životě chci a nechci. Jsem za to nesmírně vděčna. Možná ne všichni dokážou porozumět mému příběhu, znám ženy, které se zamilovaly ve 20 letech a byla to láska na celý život, ale já jsem nesmírně vděčná, že to dopadlo jinak, protože bych nikdy neochutnala zážitky, které mi zůstanou napořád…

Ve svých 29 letech jsem sama. Mám ráda svou samotu i když vím, že jsem velmi partnerský člověk, téměř vždy jsem byla ve vztahu s někým, ať už z mé naivní představy, že zrovna on je ten můj životní partner, či ze strachu, abych nebyla sama… Naučila jsem se si vystačit sama, nedělá mi problém jít sama tančit či si jen tak vyrazit sama na procházku, dokonce si to někdy i více užiju. Došla jsem tak daleko, že jsem si sepsala na papír, jak by měl vypadat můj „vysněný“ partner, ale… Teď už vím, že ani tudy cesta nevede, neboť dokonalý partner prostě neexistuje, jako že nic není dokonalé. Myslím ,že pokud budu opravdu připravena na můj životní vztah, tak to přijde samo od sebe. Stále jsem v procesu učení, zkoumání světa, kariérovém rozvoji, stále hodně cestuji. Pochopila jsem, že si můžeme vysnit nějakého prince a pak přijde kominík a pokud jej přehlédneme jen pro naši představu prince, můžeme přijít o tu pravou lásku… Nechávám všemu volný průběh a jsem šťastná, za každý okamžik v mém životě.

Děkuji za Váš čas, který jste strávily čtením mého článku milé ženy a věřím, že Vám to něco dalo a přeji Vám, aby jste byly ve svém životě opravdu šťastné, i když to neznamená vždy nebe bez mráčku, ale to, že jste vděčné za každý nový den, každého člověka, který Vám vstoupí do života a každý okamžik, kdy můžete někomu nebo sobě říct… DĚKUJI :)

Krásný den

Kristýna

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018