Nejlepší láska v mém životě je ta nečekaná

Je pro mě velmi těžké psát o vztazích. O sobě samé a tak niterní záležitosti, jako jsou vztahy, které mě provází celým mým životem. A dlouho se mi v nich nedařilo. Než jsem se pustila do tohoto článku, v noci mě provázely myšlenky na celý můj život. Jako kdyby můj život byl součástí terapie, na kterou se nyní s mým manželem díváme ( seriál Terapie, HBO). Dlouho jsem nemohla usnout, přitom já jinak usínám dobře. Od momentu podnětu napsat něco o sobě a o svých láskách jsem začala odhalovat svoje 13.komnaty. Začaly mi naskakovat příběhy, které se mi v životě staly a já je prostě jen uložila do podvědomí. Pokud vás moje terapie zajímá, čtěte prosím dál. A buďte ke mně shovívaví. Dělám to poprvé :)

Moje rodiče se rozešli, když mi bylo sedm let. Nevybavuji se, že by to pro mě byla nějaká velká rána. Táta na nás s bratrem byl dost přísný a mně se možná trochu ulevilo, že se budu moct v životě možná víc nadechnout. Vybavuji si moment, kdy jsem dostala dvojku z výchovy ve druhé třídě (!) za to, že jsem otce podepsala pod nějakou horší známkou něž byla jednička. Co to bylo za známku, asi není podstatné, vůbec si to nepamatuji. Jen to, jak jsem tátu podepsala, protože jsem se strašně bála jeho reakce. A jak to učitelka, tehdy zapálená soudružka poznala a jako nejlepší trest pro ni představovalo udělit mi dvojku z chování. Dosud bezproblémové žačce…

Táta se hrozně zlobil, přitom jsem celou tu věc udělala jen ze strachu před ním. Tím se vám snažím přiblížit, proč mi jeho odchod k jiné ženě vlastně zas tak nevadil. I když mamince to ublížilo hodně. A mému bráchovi taky. Bylo mu 12 a jeho pevný svět se mu rozpadl…

Zvláštní na tom je ale to, že ani jednomu z mých rodičů se ve vztazích po rozvodu nezačalo dařit. Nepřišlo mi, ale že by to vadilo otci. To spíš mamince. Pro svůj další nový vztah s mužem, kterého neznala, neváhala opustit všechno, co její život dosud znamenal. Opustila svou rodinu, dokonce staršího bratra (s jeho souhlasem samozřejmě) a utekla se mnou, ve 3.měsíci těhotenství do emigrace. Za mužem, kterého sotva poznala, ale ke kterému zahořela obrovskou vášní. Jejich vztah byl sice velmi intenzivní, ale rozhodně ne v rovnováze. Do tohohle budoucího trojúhelníku jsem tak nějak patřila já, ale necítila jsem se v tom dobře. Začala jsem mít pocit, že jsem osamělá. Že na lásku od mých rodičů není čas, je třeba řešit všechny jiné praktické věci. Život se s tebou nepáře, musíš být silná, říkali často tehdy naši rodiče.

Byla jsem v pubertě a strašně jsem dychtila po lásce. Nevěřila jsem ale, že bych ji ve skutečnosti mohla potkat, proč já, když ani mí rodiče nebyli ve svých vztazích šťastní? Myslela jsem si, že musím být silná dívka (nemyslím tím samozřejmě konstituci :) ) a nemůžu dát najevo svoji zranitelnost. A to kluky v mém věku nepřitahovalo. Byla jsem pro ně sice zajímavá, ale oni chtěli dívku, která by se o ně mohla opřít. Která by 16-letému chlapci mohla pomoct dozrát v sebejistého muže. Já se ale bála své vnitro otevřít, bála jsem se své zranitelnosti.

5 let trvaly mé krátkodobé vztahy založené pouze na sexuální přitažlivosti. Vztahy, které nebyly v rovnováze. Pamatuji si, jak jsem se strašně zamilovala do ženatého muže se třemi dětmi. Vysnila jsem si s ním svoji rodinu. Naštěstí jeho zodpovědnost k rodině ukončila náš vztah, ale já definitivně přestala věřit v toho pravého. Pak přišlo ještě pár rychlých lásek. A bylo mi 21 let.

V té době jsem začala pracovat na Vysoké škole na poloviční úvazek a občas jsem hledala na internetu různé chaty. Tehdy ještě sociální sítě neexistovaly. Na jednomu chatu jsem se dostala do diskuse o hudbě s jedním klukem. Dva měsíce jsme si psali a já si vysnila pravého prince. Strašně jsme si virtuálně rozuměli. Pak, po 2 měsících jsme se konečně potkali a á já jsem okamžitě věděla, že tenhle kluk není ten pravý. Nic jsem tam na místě necítila. Měla jsem sto chutí se otočit a utéct.

Ale bylo mi ho líto, nechat ho tam takhle. Myslela jsem si, že odbydeme jeden večer a oba pochopíme, jaký omyl to byl. Schůzek ale přibývalo. Hodně jsme si povídali, vlastně pořád jsme si povídali a já jsem najednou zjistila, jak šťastná s ním jsem. Jak konečně celý můj život je v harmonii, když jsme spolu. Do té doby jsem nikdy necítila, že by mě měl někdo takhle rád. Asi vás nebude překvapovat, že jsem si tohoto muže ve svých 26 let vzala. Že spolu dnes, po 13 letech krásného vztahu máme úžasného syna. Že náš vztah je pořád velmi harmonický, protože si spolu pořád tak rozumíme. Opora jeden pro druhého. A oba jsem si vědomi vyjímečnosti tohoto setkání. Že už nikdy zřejmě nic takového nezažijeme. A i když oba musíme každý den na našem vztahu pracovat, pracovat na něm chceme. A že i kdyby se naše láska z jakéhokoliv důvodu rozpadla, to co jsme spolu zažili, byl od života velký dar. Překvapivé setkání s výjimečným člověkem.

Možná nerozumíte, proč na začátku tohoto článku tak zdlouhavě popisuji své dětství. Je to proto, že až setkání a láska mého muže mi umožnila pracovat na sobě sama. Nalézt zpátky svoji sebelásku. Začít si věřit, že si šťastný život zasloužím.

Všem, kteří toho pravého ještě nenašli, ze srdce přeji, ať prožijí také podobné setkání. Překvapivé, ale výjimečné. Ať váš život je v souladu s vaším srdcem a vy víte, že život vám přeje tak, jak mu sami dovolíte.

Vaše Veronika

blog.kafeadort.cz

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018