Děkuju, že smím žít, ale opravdu ŽÍT!

Není to tak dávno, co jsem se každý den trápila, brečela, velice často prala kapesníky (protože ty papírové toho opravdu moc nevydrží) a musela večer číst až do úplného vyčerpání, abych vůbec mohla usnout, protože zastavit koloběh mých sebezničujících a sebelítostných myšlenek pro mě nebylo mnohdy snadné.

Znáte to, začarovaný kruh. Matka s malým dítětem sama na rodičovské dovolené, v nefunkčním vztahu, kde ji partner sice nebije, „nechlastá“, nenadává, ale funguje víceméně jen jako spolubydlící. Neskutečný hlad po lásce, něze, náklonnosti, sdílení, komunikaci, intimitě, společně tráveném čase, i velká potřeba alespoň nějakého času pro sebe. Pocity izolace, obzvláště po přestěhování do partnerova města, kde jsem neměla žádné známé, přátele a byla bez auta odkázaná na cestování s dcerou, kočárkem a věcmi vlakem s přestupy za svou rodinou. Dcerka je podrážděná, často pláče, má nepravidelný režim, s kterým se mi nedaří nic moc dělat, špatně usíná, v noci se často budí a je „závislák“ na prsu. To se dá v této situaci čekat, když matka hladoví po lásce a je „na nervy“ a rozhozená, tak i dítě bude pravděpodobně labilnější a hladové po neustálém kontaktu, protože je to moje věrné zrcadýlko. Občas nemocná, kašle, někdy se až dusí. Že by nemohla už tuhle atmosféru „vydýchat“? Výčitky svědomí, že jí neposkytuji to, co by potřebovala, aby mohla být v klidu a harmonii. Výčitky, že jsem zvorala, co jsem mohla a vůbec, že stojím za nic… Jako partnerka, jako matka, jako člověk…

S menšími vlnami a výkyvy to takhle šlo nějakou dobu, až mě postupně už fakt přestávalo bavit hrát tuhle hroznou chudinku, která se doslova utápí ve své vlastní „šťávě“. A tak jsem velice pomaličku a postupně obracela pozornost od neuspokojivého vztahu a s tím souvisejících negativních emocí směrem k sobě a k tomu, jak to udělat, abych byla šťastná (nebo ze začátku alespoň ne tak moc nešťastná). Malé krůčky. Dělat si radost, každý den si najít něco pěkného a být za to vděčná. Žít v přítomnosti. No jo, ono se to lehce řekne, ale když jste na dně, tak mě rady typu „žij v přítomném okamžiku“ fakt někdy žhavily doběla.

Anyway, volání zevnitř sílilo a už nešlo obelhávat sama sebe, už nešlo být k sobě tak nelaskavá, a řekla bych až vyloženě sebepoškozující (protože z dnešního úhlu pohledu ony zasmrádlé pocity viny, sebelítosti a nepřijetí jinak nemůžu nazvat). A tak začal můj velký osvobozující proces. Pomalinku. Nejdřív jsem hodně četla. Později se snažila i setkávat s „živýma lidma“ a nebýt tolik v izolaci. Nejprve virtuálně, skrze Ženy ženám, které mi dodaly velkou odvahu a pocit sounáležitosti. Nejednou jsem slzela u DVD ženy ženám živě a trávila večer na facebooku a blogu ženy ženám čtením různých zajímavých článků a sledováním videí. Povedla se mi odpoutat pozornost od toho nefunkčního a negativního k tomu funkčnímu a pěknému, alespoň po čím dál větších dávkách. Nechat větší prostor k projevení sebe, svých tužeb, které šly z hloubi. Začala jsem navštěvovat jednu sdílecí ženskou skupinu, která mi v tomhle procesu byla velkou oporou a pomocníkem. Ten pocit sounáležitosti, sdílení a přijetí se snad ani slovy nedá popsat. Začala jsem si taky více užívat čas se svojí malou holčičkou. Prostě být tady a teď a nevidět v každé chvíli tu hořkost, že nemá tatínka, co by se o ni pěkně zajímal a já že nemám partnera, kterého bych ráda.

Začala jsem sobě i vlastně nám oběma dělat radost a častěji jezdit na výlety, na návštěvy, na semináře, do přírody… Mé vnitřní dítě se začalo ozývat a prostě chtělo svoje … začala jsem taky víc psát (zatím sama pro sebe), a představovat si, jak je to skvělé, že mám partnera, který o mě stojí, hýčká mě, tráví se mnou čas, zahrnuje mě něžnostmi, jak můžeme krásně fungovat jako rodina, i když jsem měla do jisté míry v sobě pořád určitý blok, že už to nikdy nepůjde, pokud odejdu z tohoto vztahu.

Proběhla zkrátka velká přeměna a očista a v momentě, kdy jsem byla schopná vůbec si představit, že některé lidi a věci ze svého života propustím, kdy jsem více řešila sama sebe, svoje touhy, potřeby, radosti, kdy jsem si nejen uvědomila, ale taky i naplno prožila, že můžu být prostě šťastná právě tady a teď a taková jaká jsem bez ohledu na všechny další okolnosti mého života, že prostě nebudu šťastná až…, ale TEĎ!, kdy jsem se uvolnila do pocitu větší lehkosti a odevzdanosti, tak právě tehdy to přišlo.

Dodnes mi to přijde trochu jako z pohádky, ale je to tak. Potkala jsem prostě partnera svých snů, který se mi objevil na mé cestě jako odpověď na můj vnitřní láskyplný proces. Je mi krásným zrcadlem mojí sebelásky, hýčkáme se navzájem, něžnostmi a intimnostmi také nešetříme, máme společné zájmy, vidění světa, zkrátka je to velký dar, kterého si moc vážím. A to, že nejde vždy všechno hladce, je jen krásná příležitost k růstu pro mě i pro něj a když člověk přistupuje ke vztahu a vůbec ke svému životu novým vědomým způsobem, není proč se cítit špatně. Protože to má svůj velký smysl. Ano, většinou si ho uvědomíme třeba až zpětně, jako se to stalo mně, i když jsem se snažila ho vidět i v průběhu, ale někdy jsem toho nebyla skrze negativní pocity schopna.

Z dnešního úhlu pohledu vidím všechny tři mé nejbližší aktéry za poslední dva roky jako velké pomocníky a když poodstoupím z úrovně ega, tak jsem přesvědčena, že všichni jsou takovým velkým ztělesněním lásky, že jsem za to nesmírně vděčná. Takže ne jen svému současnému partnerovi, díky němuž zažívám doslova blaho na zemi a mám pocit hojnosti a naplnění, ale také svému předešlému partnerovi, který mi dělal celou dobu skvělého „trenéra“ a bez kterého bych nedošla tam, kde jsem teď. Byl mi jen odrazem tehdejšího stavu mojí duše, mého já, které se neustále opomíjelo, nedávalo si dostatečnou pozornost a zájem a pořád jen řešilo, aby všichni kolem byli spokojení a na sebe velmi zapomínalo. Pro lidi „zvenku“ většinově smýšlející je tento pohled samozřejmě dost sci-fi a mohla jsem ho sdílet jen s blízkými, kteří jsou podobně naladění. Nicméně jsem zpětně vděčná za tuto zkušenost, i když samozřejmě to pro mě místy bylo dost „hard-core“.

Dalším takovým učitelem je má dcera, kvůli které jsem vlastně do jisté míry setrvávala ve vztahu s jejím otcem a snažila se ho zlepšit a tím jsem vlastně došla k úplně jinému poznání a sebetransformaci. I když jsem měla dříve často pocit, že ona je pro mě velkým omezením (za který jsem se náležitě styděla), dnes vím, že ten „můj příběh“ a moje situace jsou pro mě tím nejlepším učitelem a už nemám takovou potřebu se srovnávat s ostatními a utápět se v sebelítosti, proč já nemůžu tohle a támhleto. Toto mé období transformace mě také očistilo i od jiných nefunkčních vzorců a vztahů. Nejdříve jsem to těžce nesla a měla pocit veliké ztráty a křivdy. Nyní jsem vděčná za to všechno krásné, co jsem s těmi lidmi mohla prožít a snad už umím lépe propouštět ze svého života to nepotřebné, co mi již nedává sílu. I díky znovunalezení svého ženství a jeho darů.

Zkrátka jsem se díky nim všem (a taky díky rodičům a nejbližší rodině, která mi byla taky skvělým „trenažérem“ hlavně v uvědomění spousty věcí a ustátí si je sama za sebe a ne pořád ve vztahu k nim) proměnila. A jsem jim všem bezezbytku za to moc vděčná a dnes věřím a VÍM, že vesmír krásně funguje a všechno má svůj smysl a z každé zkušenosti se dá něco získat, něco naučit, a hlavně, že se to může dít i téměř bezbolestně, pokud znám sama sebe, svůj střed, vím, kde jsem doma, a kam se můžu bezpečně vracet, obdarovat se láskou a být si nekonečným zdrojem podpory, být k sobě laskavá a konečně nechat naplno projevit své já tak, abych mohla být šťastná…

„A teď, pomalinku polehounku se dostává k moci Ta krásná síla. A jde mocně skrze tělo. Barvy všecky, ta široká paleta života, ve všech jeho zatáčkách, hloubkách, výškách a odbočkách… Zapouštím kořeny tady na Zemi a děkuju jí za všechny dary, krásu, sílu a oporu, kterou nám dává. A taky chci proplést svoje prsty do nebe a vznášet se v nekonečných mráčcích, snech a životech bez hranic.. A nechat v sobě hořet oheň nadšení, aby osvětlil všecko potřebné a taky oheň poznání, který přetvoří všechno nepotřebné v nové… A nechat přes sebe proudit vodu, chladivou, konejšivou, která umí unášet do netušených hloubek… Prostě žít barvy všecky! Děkuju, že smím žít, ale teď už opravdu ŽÍT! A hluboko uvnitř vědět, že život a láska jedno jsou…“

Kéž se ke svému středu a životu v lásce smí dostat každý.

S láskou Ejéé

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018