Adventní odpuštění

Mnoho našich problémů pramení z neschopnosti odpustit, odpoutat se od minulosti a žít přítomností. Neochota odpustit nás činí závislými na minulosti, proto se nedokážeme radovat z přítomného okamžiku, proto neumíme žít v tady a teď.

Nemůžeme žít naplno, protože jsme kdysi udělali něco špatně nebo neudělali vůbec.

Nemůžeme se radovat z dneška, protože jsme přišli o něco, co jsme měli kdysi a mysleli jsme si, že nám to doživotně patří.

Nejsme schopni naplno milovat, protože nás kdysi někdo opustil.

Jsme přesvědčeni, že jsme již navždy špatní, protože jsme kdysi udělali něco, čeho litujeme, stydíme se za to.

Jsme zavřeni ve své ulitě ublíženosti a naše srdce je scvrklé, bez života.

Odpuštění odstraňuje zášť, nenávist, strach.

Nejprve je potřeba si uvědomit, že nic není náhoda a všechny události našeho života jsou našimi lekcemi na cestě k Lásce. Tyto lekce nás učí jak se stát celistvými, jak být sami sebou, jak opravdově milovat. A tuto cestu jsme si vybrali sami, zákonem přitažlivosti jsme si tyto situace přitáhli do života jako učební materiál. Jsme tedy zodpovědní za to, co se nám stane.

Můžeme také říct, že lidé okolo nás jsou herci, kteří nám hrají určitou roli, abychom my pochopili. A zaleží jen na nás.

Například – neodpustila jsem svému bratrovi, s bratrem se nestýkám, nebo i stýkám, ale uvnitř mám zášť. V životě potkávám lidi, kteří mi problém s bratrem zrcadlí. Tito lidé jakoby mi říkali – Podívej se kde je Tvůj problém. Nás tato setkání bolí, vyhýbáme se jim, obviňujeme „herce“, že se k nám špatně chovají. Jenže prapůvodní příčina naší bolesti je v nezpracovaném vztahu s bratrem, kde stále trčíme v minulosti a neodpustili jsme, nikoliv v současnosti, ve vztahu s „hercem“. A věřte, že herec hraje z lásky k nám, abychom konečně pochopili a odpustili. A mnohdy „viník – bratr“ ani netuší, jak hluboce si ubližujeme, jak jsme zaťatí a neschopni odpustit.

Všichni víme jaké pocity – zášť, nenávist, vztek, zlost v sobě chováme, když jsme neodpustili. Tyto negativní emoce nás vnitřně sžírají, aniž bychom si to uvědomili. Jsou jako jed a vždy se projeví ve formě nějaké nemoci, která nás postihne. Jsme totálně uzavřeni přijímání, naše schopnost přijímání je paralyzována.

Většinou náš největší nepřítel na cestě odpuštění jsme my. Ono totiž odpustit sobě samým je ten největší problém. Tedy alespoň pro mne byl. Odpustila jsem mé sestře a náš vztah je nejlepší na celé roky. Odpustila jsem mému tátovi, co bylo jako vylézt na osmitisícovku. A světe div se, můj táta jen kvete. Stále se prý usmívá, vypráví vtipy, okolí ho nepoznává. Nic jsem mu neříkala odpuštění, jen se k němu jinak chovám. S láskou. Odpustila jsem mamince, která již víc jak 20 let nežije. Ale odpustit sobě to mi fakt nešlo.

Neustále mi v hlavě běžel film – co jsem měla udělat a neudělala, co jsem udělala a vlastně jsem udělat neměla. Co jsem chtěla udělat a nebo co jsme mohla víc udělat. Prostě neustále sebetýrání a sebetrýznění za chyby, které už dávno byly zapomenuty, avšak žily jen v mé hlavě. V důsledku toho jsem byla naprosto oddělená od sebe samé.

Až se to stalo.

Adventní neděle, slíbila jsem, že vyfotím světla vánočního města. Šla jsem do centra Vídně. Na Stephanplatz, a zašla jsem i do Stephansdomu, úžasného kostela. Je to moje nejmilejší místo, kde se mohu vyplakat, vyzpovídat, kde jsem byla v těžkých i veselých chvílích mého života ve Vídni.

Jakmile jsem vstoupila, zmocnil se mě takový zvláštní pocit a rozplakala jsem se. Seděla jsem v lavici a pomořila jsem se sama do sebe. A najednou mi bylo jasné, že jsem v životě neudělala nic špatně, že jsem se v danou chvíli zachovala tak, jak jsem nejlépe uměla. Že jsem ze sebe vydala jen to nejlepší. Mnohokrát jsem to slyšela, nebo četla v různých knihách, ale vlastní poznání má úplně jinou hodnotu.

A také jsem pochopila, jak jsem veškerou pozornost soustředila, abych zaujala a získala pozornost od mé maminky. Že jsem byla schopná otočit zeměkoulí, jen abych se zavděčila, získala více její lásky. Nevadí, že už není dávno mezi námi, tento program žil v mé hlavě doteď.

A nyní jsem sama maminka a vůbec nepotřebuju, aby se mi moje dcera zavděčovala a dělala jiné nesmysly, miluju ji pořád stejně ať, v životě udělá cokoliv.

A jak jsem tam tak seděla, slzy postupně odplavovaly emoce.

Nesmírně se mi ulevilo!!!! Bylo mi tak lehko, že jsem chtěla létat. Už vím, že mohu být šťastná, spokojená, milovaná, milující, že mohu být sama sebou.

Okamžik odpuštění je nepopsatelný a nepřenositelný zážitek. Ta ohromná úleva, že už nemusím nést tu tíhu. Mnohem lépe se dýchá, srdce poskakuje radostí. Cítíte lásku!!!

Pryč jsou negativní pocity, není prostor pro výčitky. Není potřeba vzpomínat, co bylo, vše ztratilo svoji původní sílu. Je jen Láska.

Odpuštění je největší dar, který můžete dát sami sobě.

Ella Hrubá

Mým posláním a vášní je inspirovat ženy být šťastné, spokojené a milované.

www.ellahruba.cz

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018