Co mě naučili mlži

Před pár dny jsem se vrátila z dovolené ve Španělsku, odkud jsem si přivezla několik zásadních uvědomění. Jedno z nich přišlo, když jsme se synem na pláži hledali mušličky.

První dny se zdálo, že jsou k mání pouze jejich úlomky. Našla jsem jednu takovou „skoro celou“, hezky zbarvenou. Můj první impuls byl, že ji zahodím, protože chci nerozbitou, krásnou, úplnou, ale pak mi něco začalo našeptávat „ale vždyť je docela dobrá, těch celých je tady stejně hrozně málo…„, málem jsem ji strčila do kapsy… a pak mi to došlo!

Vždyť to je způsob, jakým já přemýšlím celý život!

Obvykle jsem dostala to, co jsem chtěla, co jsem si vysnila, ale nikdy to nebylo „úplně ono“. Až příliš často jsem si říkala „není to přesně to, co jsem chtěla, ale PRO MĚ TO STAČÍ“. Ať už šlo o věci, zážitky, muže, byty, práci, cokoliv – zkrátka život.

A když už to perfektní bylo, měla jsem pocit, že to není pro mě.

Svým „snovým programem“, talentem i cílevědomostí jsem si přivolávala skvělé příležitosti, které jsem ovšem nedokázala patřičně vytěžit. S rádoby nadhledem (ve skutečnosti to byl strach a naprosto nepatřičný pocit nedostatečnosti) jsem je odmítala, ignorovala či sabotovala, čímž jsem ve skutečnosti odmítala sama sebe.

Zažila jsem mnoho dobrého, něco (i někdo) bylo i úžasné, potkalo mě i zlé i velmi zlého, za každou chvíli jsem vděčná, každá zkušenost mě něco naučila, nicméně ten (sice slábnoucí, ale stále přítomný) pocit, že to nejlepší není pro mě, mě nenápadně (rozuměj podvědomě) provázel na a při každém kroku.

Sama jsem poskytovala jiným oporu, laskavost a pohostinnost, a když se mi dostalo téhož, měla jsem pocit, že to musím nějak vrátit a nejlépe s úroky. Když někdo naopak velmi překračoval mé hranice, nesla jsem to sice nelibě, cítila jsem se zraněná, nebo tiše zuřila, jak kdy, nicméně nijak jsem se nebránila.

Zkrátka a dobře, chovala jsem se jako žena, která si – v duchu své výchovy- neváží sama sebe a své hodnoty. Ale teď už jsem velká holka (a už docela dlouho), a přestože na cestě osobního rozvoje jsem už ušla pořádný kus a objevila řadu úžasných příležitostí a skvělých lidí, pořád ještě jsem s sebou táhla něco, co nepotřebuji a nedokázala docenit sebe sama. Říkám tomu Syndrom Popelky.

Zní to pohádkově, ve skutečnosti je to blud.

Už to chci jinak!

Milé nekompletní mušličce jsem poděkovala, odložila ji zpátky mezi její torzovité kolegyně a uvědomila si, že od téhle chvíle, chci pro sebe jen to, co doopravdy chci! Laskavé přátele, hezký vztah, lásky, co se do mě vejde, příjemný, útulný a bezpečný domov na „dobré adrese“, práci, která mě bude bavit a naplňovat, respektující a inspirující kolegy/ně, zajímavé příležitosti, milá pozvání, hromadu luxusních zážitků, hojnost, kam se podívám (bankovním kontem počínaje a ledničkou konče!).

Začnu něčím nenáročným, třeba stěhováním! :-)

Krásné a spokojené děti už mám, ty si nechám. Stejně jako pár báječných kamarádek a hlavu plnou snů a plánů. A to ostatní, uvidíme… já jsem připravena přijímat!

Přidáte se?

Petra Krainová

petra-krainova-koucka.webnode.cz
Napište mi, nebo se objednejte na konzultaci

PS: Od té chvíle jsme našli hromadu krásných a kompletních mušliček. Nicméně nejsilnějším (v pozitivním slova smyslu) byl pro syna zážitek, kterak ho „pošahala“ medúza (a jak to statečně překonal). Moře budiž pochváleno!

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018