Blog / Jsem na cestě, ale co můj muž?

Romantic cyclingTaké jste žena Hledající? Hledáte v sobě světlo, lásku, boha, intuici? Inspirují vás knihy nebo kurzy o tom, jak žít v přítomném okamžiku, tady a teď, jak být šťastná, mít se ráda, jak žít v souladu se svým nitrem? Nebo je vaší vášní přírodní léčení, práce s energií, zdravá strava, tanec či cvičení? Dozvídáte se o tom s nadšením, radostí a máte pocit, že jdete po správné cestě? Pak jste na tom podobně jako já. Pokud vás zajímá, jak to může ovlivnit váš partnerský vztah, tak právě pro vás píšu svoji zkušenost.

Když jsem objevila homeopatii, okamžitě si mě získala a stala se mým největším koníčkem, později i prací. Celostní léčení, terapie s lidmi, naslouchání jejich příběhům změnily můj pohled na svět – probudila se ve mně pokora, vědomí jednoty, hluboká víra a velká touha jít touhle cestou dál. Rozsvítila jsem se, nadšeně chodila na nové semináře, rodinné konstelace, učila se další terapeutické metody, meditovala, rozvíjela se.

Jenže po čase se ukázal jeden problém – já byla nadšená, ale ne tak můj manžel. V mých aktivitách mě sice podporoval, viděl, že mě to zajímá, ale nesdílel mé nové zájmy se mnou. A mně to hodně chybělo. Začala jsem mezi námi cítit rozdíly. V tom, jaké aktivity lákají jeho a jaké mě. V druhu jídel, na která máme chuť. V tom, jak si vysvětlujeme věci kolem nás. Jaký máme názor na některé otázky ve výchově… Často jsem se cítila zraněná, nepochopená. Narůstaly hádky. Stěžoval si, že ho do něčeho tlačím. Já měla pocit, že jsem napřed – na cestě, po které chci jít dál. A jemu se na žádnou cestu nechtělo.

To ale po čase změnila krize. Chvíle, kdy mu došlo, že mě může doopravdy ztratit. Cítila jsem, že to s ním zatřáslo a nastartovalo změnu. Začal jít svojí vlastní cestou, ne tou podle mých představ. Svým vlastním tempem začal objevovat sebe.

V té době pro mě byly důležité knížky. Třeba ty od Davida Deidy. O vztazích mezi mužem a ženou. O lásce. O vášni. O posvátném milování. O polaritě ve vztazích. Říkala jsem si: to je ono, na tom něco bude, tak bych si představovala vztah! Jenže čím více jsem četla, tím více mi začala v hlavě strašit myšlenka: ale v našem vztahu to takhle není! První reakcí bylo: on není ten správný muž! Já se po dvaceti letech manželství a po dvou dětech necítím, že by mě vedl, že by určoval směr, že by probouzel mé srdce, že bych se mu mohla plně oddat. Kdybych já vše nezařizovala, neplánovala, nedávala impulzy, tak mám pocit, že by se nedělo nic – je věčně unavený a já se cítím jako ten, kdo udává směr v naší rodině. Vlastně to znamená, že já jsem více v mužské roli. A už mě to nebaví, vlastně mě to vyčerpává!

Několik týdnů jsem z toho byla rozhozená. Mou teorii o tom, že je to s naším vztahem špatné, potvrdil ještě jeden problém. V té době mi lékařka objevila za dělohou velkou cystu. Ukázalo se, že je to endometrióza. Věřím, že pokud má žena problém v gynekologické oblasti, není něco v pořádku v jejích vztazích: s vlastním ženstvím a s muži – to jsem mnohokrát viděla na pacientkách, tak proč by to nemělo platit na mě? Zároveň vím, že nemoci nám chtějí něco ukázat, upozornit na to, co je potřeba v životě změnit. A tak jsem si začala se svou cystou povídat. Dávala si ruce na břicho, ptala se a naslouchala. Někdy jsem sama doma tančila, jen tak se houpala do rytmu a vnímala své tělo. A najednou se ve mně spustil obrovský vnitřní pláč. Obrovské emoce. Smutek. Zoufalství. Zraněná láska. Zklamání. Bolest. Všechno šlo ven, úplně mě to zaplavilo.

Od té doby jsem se postupně přestala trápit tím, jaký je či není můj manžel, obrátila jsem pozornost sama k sobě. Začala se mi vynořovat některá moje dřívější Já. Role, ve kterých jsem se sobě vůbec nelíbila. Například: já odstrčená, cítící se sama mezi spolužáky. Já visící na manželovi. Já žárlící. Já, která se nechala manipulovat svým dítětem… A došlo mi, že nestačí si myslet, že jsem z toho dávno vyrostla, že teď už jsem úplně jiná. Že je třeba obejmout všechny tyhle Péti, dát jim lásku, přijetí a poděkovat jim, vždyť ony mě dovedly sem, k tomu, jaká jsem teď, a jsou mojí součástí.

Myslím, že tohle pochopení a tahle láska sama k sobě, je základem ke všemu. I ke spokojenému vztahu s partnerem. Od té chvíle, co se tohle stalo, mě totiž už tak netrápí naše rozdíly s mužem, cítím k němu především hlubokou lásku, obdiv a radost, že jsme každý takový, jaký jsme. Vidím, že to já sama na sebe brala kontrolu a organizaci, že jsem mu vlastně nedala prostor vést a určovat náš směr. Někdy mě štve. Taky pro mě není snadné přestat organizovat a vést. Uvědomuji si, že to v našem vztahu pořád ještě není úplně ideální. Ale otevírám mu své srdce a prosím upřímně o podporu, aby i on dokázal co nejvíce otevřít to svoje. Aby mezi námi proudila láska. Oživovala nás. Uzdravovala náš vztah. Není to vždycky ideální. Ale často je to nádherné. Hluboké. Krásné. A to stojí za to. Vím, že jsme spolu na Cestě.

Petra Grabačová
Homeopatická poradna V harmonii
www.vharmonii.cz
https://www.facebook.com/vharmonii

Výživové poradenství
http://www.hubnemesusmevem.cz/

Další články v kategorii

Vaše příběhy Vztahy
Přidejte se do diskuze
  1. Erik napsal:

    Dnes vztahy mezi partnery nejsou primárně určovány tím jestli chci a nebo nechci..
    Jsme vedeni k tomu-kdo je pro nás v té době nejlepší pro další možný růst .. Navíc každý to máme jinak nastavené-proto nelze přesvědčovat čímkoliv partnera že je pro něj to či ono správné. Tím se to nespraví… je-li disproporce-vztah nemá cenu-časem se objeví nový vhodnější partner… Samozřejmě je to i otázka věku, ve 20 letech jsou jiné priority..
    Znám několik žen které jako tyto pohybující se profesionalně v oblasti duchovna-taky hledali partnera duše, toho nejlepšího vhodného, atd… A dnes už máme výsledky-rozhodně to dopadlo jinak než si ony myslely…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.