Znovuobjevená vnitřní Bohyně

Byla tam a najednou není….cítím, jak je život vrtkavý a jak zrádné je lpět na čemkoliv. I na tom příjemném stavu občasného vnitřního klidu, i na tom momentálním pochopení a pocitu velkého vědění a souvislostí. I na tom, co vím, umím, kým jsem a kam jdu….

A v tuto chvíli naprostého zoufalství mám pocit, že nevím vůbec Nic. Že nerozumím svému muži, svým dětem, sama sobě….že nevím, proč se stále dokola rodíme na planetu Zemi a odkud jsme přišli. Kam naše duše odchází a proč stále dokola? Z čeho vzešla a kde končí, proč se vše rozpíná a k čemu to vlastně celé je?…..cítím obrovské zoufalství, veliké sebelitování a širokou bezmoc….Jsem Oběť a ne Bohyně. Tak kam se ztratila?

Slzy se předbíhají po tváři a já mám pocit, že moje chtění být skvělá matka, dobrá manželka a spokojená žena mě dotlačilo do fáze, kdy se vše sype jako domeček z karet. Všechna ta touha po velké dokonalosti je pryč a zbývá pouhé Nic…K čemu to je?

Jdu ke knihovně a zabodnu prst do knihy s otázkou, co mi proboha tento vnitřní šílený stav chce říct?…čtu text, který na mě důvěrně vyskočil: „ Existují situace, jež nelze vysvětlit, kdy život ztrácí smysl. Jakmile přijmete fakt, že nevíte, co dělat, přestanete hledat odpovědi svou omezenou myslí a teprve pak skrze vás začne působit vyšší inteligence. A z toho může mít užitek i vaše mysl, neboť ji vyšší inteligence může inspirovat. Vzdát se někdy znamená přestat se snažit pochopit situaci a smířit se s nevědomostí…“

A tak jsem blaženě nevědomá a cítím odpovědi na všechny své otázky. Vše má tak hluboký smysl, jak hluboko mu ho dokážu sama dát. Vše je natolik správné, nakolik správně se v tom cítím já sama. Když potřebuji plakat, tak pláču a vím, že můžu a právě teď potřebuju. Když se toužím smát, směju se, dokud mé tělo dovolí. Cítím oporu, kterou dokážu dát sama sobě a přátelství, které nikdy neskončí…i se slzami i se smíchem, ať se tělo i duše nabaží. Proč tu jsme – nevím, i když uvnitř cítím -svůj vlastní důvod, jako má každý svůj….

Svůj vlastní pohled na to, co je to být dobrá matka, manželka, žena…co je to být Bohyně. Své vlastní pochopení mého Já, které mi nikdo jiný nemůže dát a které tak často hledáme všude kolem. Cítím, jak hluboce jsme každý originál a jak hluboce to mnohdy netušíme. Každý z nás jako maličký kousek velké skládačky, který přesně zapadá. Tak dokonalý, jako zrovna teď je…. „ Je něco víc, než milovat sama sebe přesně takovou, jaká právě teď jsem?“… ptá se mně (se slzami v usmívající se tváři) moje znovu objevená vnitřní Bohyně ♥