S tím, jak se blížil Den matek, začaly mi děti domů nosit všelijaké ty dárečky a obrázky se srdíčky a kytičkami, vyjadřujícími lásku. Mezi tím vším přistála v žákovské knížce syna jednička za "dotazník o mamince". Zvědavě jsem pátrala, co že se to paní učitelka dotazovala? Výsledek mě vedl k zamyšlení, co vlastně o mě moje děti ví
Domov dětem vytváříme VŠÍM: tím, jací jsme, čím pro děti jsme, co s nimi děláme, kudy s nimi chodíme, co jim dovolíme, co jim ukazujeme, co s nimi prožíváme – a také tím, jací nejsme, čím pro děti nejsme, co s nimi neděláme, kudy s nimi nechodíme, co jim nedovolíme, co jim neukazujeme, co s nimi neprožíváme
Mé vzpomínky z dětství mě vedou za tetou, do malého bytu s vysokými stropy a pavlačovým nádvořím, s nikdy nekončícím vrkáním holubů na Národní třídě v Praze. Byla to tichá postarší dáma, která měla svůj svět a ten si vždy bedlivě střežila. Já jsem měla tu výsadu jednou za rok vstoupit do jejího života.
Byla roztomilá a krásná. Holčička se světlými vlásky v květovaných šatech. Byla mé vnitřní dítě – byla jsem to JÁ. Vyhrkly mi slzy, protože jsem moc dobře věděla, jak je smutná. Byl to pro mne šok, ten nesnesitelně bolestný pocit samoty
Ženy ženám
