Násilí nebo arogance nemusí mít jenom jasnou, výraznou podobu a může být i schováno za běžné situace, které už postižené ženy vůbec nevidí, nerozlišují a berou je jako normální. A stejně tak je vnímá i společnost, která nedává signál, že tohle není v pořádku. Protože opravdu není...
Co jsem to napsala? To myslím vážně? Že mi ruka neupadne, takhle se rouhat! Ano myslím, to vážně. A nerouhám se. Rouhá se ten, který se sebou nechá dlouhá léta vláčet. Vnímám domácí násilí jako pozitivní aspekt vztahu. Vztahu dvou “zdravých” dospělých lidí. Ne dětí a starých bezmocných osob. Ti se těžko dokáží své situaci postavit. Kdo bývá obětí a jak z toho ven?
Násilí nebo arogance nemusí mít jenom jasnou, výraznou podobu, a může být i schováno za běžné situace, které už postižené ženy vůbec nevidí, nerozlišují, a berou je jako normální. A stejně tak je vnímá i společnost, která nedává signál, že tohle není v pořádku. Protože opravdu není...
Keby k Vám pristúpil niekto blízky a kopol vás len tak bezdôvodné, bez upozornenia? V ponímaní spoločnosti je to zlé! Zlé je aj to, že ma týral manžel. Ale čo ak vás kopne tak nešťastne, že skončíte v nemocnici a tam prídu na to, že práve toto kopnutie vám zachránilo život? Odpoveď je na každom a v každom z nás iná
V lete som si zlomila veľmi vážne nohu a bývalý manžel ma odmietol odviesť k lekárovi. Zavolala som rodičov. Oni sadli do auta a za pár hodín boli tu. Otec ma vozil každý deň na nejaké vyšetrenie a mamina sa starala o dom. A čo na to bývali manžel? Nič. Absolútne nič. Nebol schopní sa ani len opýtať čo bolo u lekára.
Toto sa stáva iba hlúpym, nevzdelaným ženám, ktoré sa nechcú brániť, lebo keby chceli tak to urobia... Som vysokoškolsky vzdelaná, aj môj bývali manžel ma vysokoškolský titul. Patrili sme k lepšie situovaným mladým ľudom. Mali sme dom, dva auta a dobré zamestnanie a presto som piata žena
Ženy ženám
