Nie je to tak dávno, čo by som ani len nepovedala, že sa naozaj začnem uzdravovať z poruchy príjmu potravy. Nikdy som nepoznala ten pocit nebyť otrokom jedla... proste nebáť sa čokoľvek zjesť, nemať výčitky keď sa prejem a tráviť čas nad záchodovou misou
Na gymnázium jsem přišla o dvacet kilo lehčí. Když jsem si stoupla před zrcadlo a viděla vystupující žebra, kyčelní a klíční kosti, cítila jsem obrovské uspokojení. Tváře jsem měla propadlé, kůži popelavou, vlasy a nehty zničené. A to nemluvím o rozkolísané psychice. Ale to mi nevadilo – v porovnání se ztracenou váhou mi to přišlo jako lehce maskovatelný deficit.
Během jednoho rozhovoru jsem si všimla, jak obtížné je pro rodiče pochopit, co jejich děti prožívají při anorexii nebo bulimii. To, že jim jejich dcera téměř umírá v dnešní době „dobrovolně“ na hlad, se opravdu příčí logickému pochopení.Jako první je třeba si uvědomit, že se Vaše dítě dostalo do velkého průšvihu, ze kterého cesta zpět neexistuje. Lze pouze dopředu, projít tím, a pokud to zvládnete, věřte, že to promění ve Vaší rodině úplně všechny.
Zabývám se poruchami příjmu potravy a dalšími sebedestruktivními programy. Moje klientky jsou nejen anorektičky a bulimičky, ale i ženy s depresí a se sexuálními problémy. Jsou to bez výjimky ženy, většinou velmi senzitivní a citlivé. Během svého života (původ je vždy v dětství) ztratily schopnost důvěřovat tomu, co cítí ony samy.
Ženy ženám
