Před pár dny jsem se vrátila z dovolené ve Španělsku, odkud jsem si přivezla několik zásadních uvědomění. Jedno z nich přišlo, když jsme se synem na pláži hledali mušličky. První dny se zdálo, že jsou k mání pouze jejich úlomky. Našla jsem jednu takovou "skoro celou", hezky zbarvenou. Můj první impuls byl, že ji zahodím, protože chci nerozbitou, krásnou, ale pak mi něco začalo našeptávat "vždyť je docela dobrá..."
Stejní lidé, stejné situace. Jako bychom bloudily v kruhu a nemohly se pohnout dál. Žádný východ. Proč to ti lidé dělají, proč nám ubližují, proč nás nevidí a přehlíží nás? To pochopíme časem. Bez zkoušek bychom nemohly růst. Nepochopily bychom, že vše se děje pro naše dobro.
Po překrásném a plnohodnotném porodu začala každodenní a celodenní péče o malého kloučka, o našeho Martínka. Je nádhera stát se rodičem a vzít na sebe veškerou zodpovědnost a starost o toho malého roztomilého drobka. Stále jsem si zvykala. První dny doma, první měsíce. A stále jsem si ještě nezvykla. Jak je to vůbec možné? Jsem normální?
Ženy ženám
