Nie je to tak dávno, čo by som ani len nepovedala, že sa naozaj začnem uzdravovať z poruchy príjmu potravy. Nikdy som nepoznala ten pocit nebyť otrokom jedla... proste nebáť sa čokoľvek zjesť, nemať výčitky keď sa prejem a tráviť čas nad záchodovou misou
Tehdy, když jsem to viděla černé na bílém, uvědomila jsem si, že mám opravdu problém. Psychický problém, který se nevztahuje jen na tělo. Celkově jsem se necítila "v pořádku". Úzkost z lidí mě pomalu opouštěla, ale pocity ošklivosti, tloušťky a ambivalentní postoj k jídlu, mě provázel stále. A tak jsem si našla psychoterapeuta a začala léčbu
Na gymnázium jsem přišla o dvacet kilo lehčí. Když jsem si stoupla před zrcadlo a viděla vystupující žebra, kyčelní a klíční kosti, cítila jsem obrovské uspokojení. Tváře jsem měla propadlé, kůži popelavou, vlasy a nehty zničené. A to nemluvím o rozkolísané psychice. Ale to mi nevadilo – v porovnání se ztracenou váhou mi to přišlo jako lehce maskovatelný deficit.
Jako dítě jsem nebyla tlustá, ale vcelku normální holčička. Žádné vyžle ani barokní andělíček. V hloubi duše jsem se ale "normální" necítila. Své kořeny měl tento dojem už ve školce. Žádné z dětí si se mnou nechtělo hrát. S nástupem puberty jsem začala otázku "kdo jsem" řešit mnohem intenzivněji – tím spíš, že nějakým způsobem ji začali řešit i vrstevníci. V mysli se mi uhnízdilo přesvědčení, že se nemůžu nikomu líbit
Ženy ženám
