Kdybych se bývala neškrábala, měla bych větší sebevědomí. Mohla bych (bývala!?) pracovat na jiné pozici. Mohla bych si víc stát za svým názorem, protože bych se za sebe v první řadě nemusela stydět. Já chudák. A pak to přišlo. Co že nám to ta naše kůže říká??
Když jsem si dnes ráno položila tuto otázku, napadlo mě spousta odpovědí jako třeba „náročný“, „namáhavý“, „stresující“. Takový totiž život s touto nemocí je. Tak, jako se cukrovkáři více či méně postupně smiřují s tím, že budou žít život s cukrovkou, musela jsem se i já smířit s tím, že žiji s dermatilománií.
Vidina bezchybné kůže, která je na dokonale nalíčených lidech v médiích, na fotkách upravených počítačovým programem, a mnohdy navíc v kombinaci s naší nemocí kůže (ale mnohdy i bez ní) dokáží způsobit systematické ničení vlastního těla. Navíc čím závažnější je tento problém, tím víc se nemáme rádi za to, že s tímto chováním nedokážeme přestat.
Ženy ženám
