Už konečně žiji život podle svých představ! Život, který mne baví a přináší naplnění a uspokojení. Jsem hrdou mámou, osobní makléřkou, lektorkou, manažerkou. Vědomě vedu svůj život. Začátky pro mne ovšem tak bezvadné a příjemné nebyly. Vůbec jsem netušila, kudy se vydat, co mě pořádně bude bavit, v čem mohu být úspěšná.
Všechny máme sny. Nejrůznější, malé, velké... Třeba je vaším snem konečně zhubnout, naučit se anglicky, vycestovat někam daleko nebo prostě jen vypadat a cítit se líp... Tak odhoďte svůj strach a vydejte se na cestu, protože k tomu, aby byl jakýkoli člověk šťastný a krásný, patří i to, že je sám se sebou spokojený a své sny si plní. Proto vám chci poslat jeden vzkaz od srdce
Měla jsem naprosto jasno v tom, co chci dělat, a věděla jsem, že nechci podnikat. Neměla jsem tu touhu, ty ambice. Chci být dál zaměstnanec, chci pracovat v obchodě a vést lidi. To mě baví. Ale jak to udělat, abych za pár let na tom nebyla úplně stejně?
Moje rána dřív bývala také hodně hektická - poklus na MHD, abych nepřišla pozdě do práce, rychle na sebe něco hodit, rychle standardní make-up a vyběhnout do ulic. Snídala jsem u počítače nad emaily a připadala si opravdu efektivně a důležitě. Ale nešlo to takto do nekonečna. Což jsem pochopila v momentě, kdy mi tělo začalo stávkovat. A dost! Začala jsem měnit svoje ranní rituály a návyky
Pamatuji si ten okamžik... Asi před 6 lety jsem seděla v Praze na tramvajové zastávce, s kávou z jednoho světově proslulého fastfoodu, totálně vyčerpaná z tehdejšího pracovního dne, plna deziluze a nepochopení... v té firmě jsem vydržela pouhopouhý měsíc a půl... a tam mne napadla myšlenka: Co kdybych zkusila práci s dětmi?
Od začátku jsem věděla, že online soutěže fungují. Dařilo se mi díky nim přitáhnout pozornost nových čtenářů. Zároveň jsem ale narážela i na řadu překážek a nežádoucích vedlejších účinků. Trvalo mi dost dlouho, než se mi podařilo vychytat, co je a není skutečně důležité pro hladký průběh soutěže.
Stala jsem se matkou dvou úžasných dětí a už skoro 6 let jsem na mateřské. Chtěla jsem být dokonalou matkou a postupně jsem zapomněla sama na sebe, vše jsem podřídila rodině. Čas plynul a všechny dny byly stejné, denní rutina stále dokola, ale já najednou nebyla stejná. Neměla jsem žádný cíl, nic na co bych se těšila. Myslela jsem si, že je se mnou něco špatně, že to prožívám jen já
Jako malá jsem chtěla být spisovatelkou a chtěla pomáhat lidem, aby se jim lépe žilo. Ale bylo mi řečeno, že se tím neuživím. A hlavně mi bylo neustále připomínáno, že se musím hodně učit, protože se špatnými známkami to nikam nedotáhnu. Ale já nechtěla dělat něco, co bych dělala jen pro peníze a co by mě vůbec nebavilo.
Najít svou vášeň nemusí být fuška. Většina z nás tuší při čem ztrácíme pojem o čase, co nás neskutečně baví a vždy nás to nabíjí energií. Opravdové sci-fi začíná v moment, kdy začneme uvažovat o tom, že bychom se tím dokonce mohly živit.... Je tu ovšem velké ALE, které můžete rozpustit díky inspiraci příběhem někoho jiného...
Byl začátek prosince a na mě padla depka. Přicházely Vánoce, které od malička miluju, teď ještě umocněné dětskou radostí vlastní dcery, a já nejsem šťastná. Jak je to možné? Začala "jsem se utápět", jako už x-krát ve svém životě, ve vlastním sebemrskačství.
Po překrásném a plnohodnotném porodu začala každodenní a celodenní péče o malého kloučka, o našeho Martínka. Je nádhera stát se rodičem a vzít na sebe veškerou zodpovědnost a starost o toho malého roztomilého drobka. Stále jsem si zvykala. První dny doma, první měsíce. A stále jsem si ještě nezvykla. Jak je to vůbec možné? Jsem normální?
Byly doby, kdy Anna nebilancovala a nehodnotila. V těch letech nechávala život přicházet, jak přicházel, prala se se všemi překážkami, které se jí neustále pletly do cesty, nadávala na nepřízeň osudu a doufala, že příští rok bude líp. Žila v přesvědčení, že může jen reagovat na to, co se jí děje odněkud zvnějšku. A příští rok zase nebylo líp...
Romana a Jiřina - dvě ženy skoro stejného věku. Neznají se. Každá žije v jiném městě. Obě mají dvě děti školou povinné. Obě jsou bez manžela. A obě jsou právě teď - na Vánoce - bez práce. A přesto bude mít každá Vánoce úplně jiné. Jakto?
Pět let jsem pracovala v psychiatrické léčebně, a i když by se to někomu mohlo zdát zvláštní, bylo to přesně to, na co jsem se těšila. Krásná léta plná velmi zajímavé a inspirující práce, skvělých lidí a dlouholetých přátelství... Vdala jsem se přestěhovala do Prahy a po roce odešla na mateřskou s naším krásným Tadeáškem. Někde uvnitř jsem věděla, že do téhle nemocnice se už nevrátím. Ani do jiné běžné nemocnice mě to už nezavane.
Mámou jsem se stala před téměř 26lety. Tedy ještě v komunistické éře. Možnost podnikat se pro lidi otevřela o rok a dva měsíce později, a to už jsem byla podruhé těhotná. Podnikatelské zkušenosti sbírám už 18 let... Jsem už jiná máma a jiná podnikatelka než kdysi, ale stále jsem nezdolná životní optimistka
Ženy ženám
Kateřina Svobodová
Dana-Sofie Šlancarová
