Vše, co nám bere energii, je v nás

Je jedenáct hodin ráno. Lucie spala asi devět hodin a přesto se už cítí unavená. Den ještě ani nezačal a ona má přesto pocit, že už nemá energii na dalších jedenáct hodin, které zbývají do okamžiku, než si půjde zase lehnout. Ano, pravda je, že je v premenstruační fázi a v této fázi mívá energie obecně míň, ale stejně. V jedenáct ráno mít pocit, že nepřežiju den?

Využije chvíle, kdy její šéf zrovna nic nechce, a zanoří se hlouběji a neviditelněji do svého pracovního křesla. Zavře oči a vybaví si začátek dnešního dne. A jako by se před ní začal odvíjet němý film, Lucie najednou před sebou vidí, co všechno jí v tom dni vzalo energii.

V noci se jí zdál moc příjemný sen

Byla někde u moře a koupala se. Vlny ji něžně houpaly a na světě nebyl jediný problém. Probudila se chvíli před zazvoněním budíku, típla ho a ještě si užívala ty sladké energie slané vody a horkého slunce. Ráno cítila, že energie má spoustu, ba na rozdávání. Když ale přišla do kuchyně, našla tam hromadu neumytého nádobí, které tam večer rozhodně nebylo.

Její němý film je tak trochu rentgenový a vidí hlavní protagonistce do hlavy – a nejen tam. Lucie díky tomu zří svou zhmotněnou myšlenku:

„Všechno dělám zbytečně. V této domácnosti jsem jen za služku. Pořádek tu ani chvíli nevydrží.“

Tahle myšlenka se vyloupne na jednom místě v mozku a potom putuje. Putuje jako temný mrak k jejímu srdci a tam se zastaví. Lucie pocítí, jak se přítok energie do jejího srdce zastavuje a jak se jí malinko přitížilo.

Vyklidí myčku a špinavé nádobí do ní naskládá. Pak si rychle namaluje oči, vypije dvěma doušky polochladný čaj a odjíždí do práce. Usedá do auta a na palubní desce oranžově svítí kontrolka benzínu. Rentgenové oči ve filmu prozrazují zrození celého chuchvalce myšlenek: „Musím natankovat. Ale dneska musím ještě zaplatit Míšovi obědy ve škole. A tolik hotovosti nemám. Jak to udělám?“

Chuchvalec premenstruačně roste: „Proč pořád nemám dost peněz? Kam se mi ztrácejí? Jsem neschopná. Za nic nestojím…“ Film Lucii nemilosrdně ukazuje, že tento chuchvalec už se nespokojí s blokováním přívodu energie do srdeční čakry, ale obklopuje celou její hlavu a hruď.

Lucie cítí, že je jí mnohem hůř

Pa pa, nálado a energie po tom koupacím snu, kde je ti konec.
Když Lucie dorazí do práce, už tam na ni čeká. Jako každý druhý den je nerudný a svůj vztek a frustraci si vybíjí na ní: „Už jste tu měla být, kde dneska jste? Potřebuju, abyste zařídila…“

Lucie přestává vnímat po první větě. Film jí ukazuje, že se celé její tělo halí do ochranné vrstvy, aby vůbec přežila v téhle atmosféře nedůvěry, vzteku a životní i pracovní nenaplněnosti. Ale ani tato ochranná vrstva není stoprocentní. Otrávené šípy šéfových rozkazů a špatné nálady proniknou pod kůži i jí. A pak je jedenáct hodin a Lucie by nejraději šla spát. Je unavená a vyčerpaná. Život a svět ji nebaví. Je v premenstruační fázi – a darem této fáze je, že vidí, co je špatně.

Jenže – co s tím? Vedle u šéfa se začnou ozývat hlasy, ale Lucie ví, že má na sebe ještě chvíli, porada má končit těsně před obědem. Jde na své oblíbené stránky na internetu. A tam jí padne do oka věta:

„Vše, co nám bere energii, je v nás.“

Nelíbí se jí to. Špatně je přece manžel, co se ani nenamáhá dát nádobí do myčky. Špatně je přece auto, že tolik žere. Ba ne, ropní magnáti, že si berou za benzín tolik. Špatně je ten její podělanej šéf, kterého už nemůže ani vystát. Jenže…

Lucie už ušla nějakou cestu a ví, že tohle je lhaní si do kapsy. Ta věta je na sto procent pravdivá. A když Lucie ještě jednou trochu přivře oči, němý film pokračuje:

Vidí, že služkou byla její matka i babička a ženy v jejím rodu pět generací zpátky. A ona to převzala, dobrovolně. A je jen jediný člověk na světě, který s tím může něco udělat – ona sama. Jenom ona sama může nastavit nové hranice a nová pravidla. Ale ona zatím nechtěla.

Bylo by to nepříjemné a dost možná by to znamenalo i rozchod.

Protože s mužem už si hodně dlouho nerozumějí a předstírají manželský život jen kvůli okolí a synovi. Ustupuje mu dobrovolně a dobrovolně dělá služku. Lucie vidí energii strachu, která jí brání do toho tnout. Rozčísnout to. I když to bude bolet. Začít konečně razantně čistit hnisající ránu, aby se mohla konečně zhojit.

Jenže Lucie se bojí bolesti a bojí se změn – a tak raději nechává ránu hnisající a zánět se šíří dál, do celého těla…

Němý film se opakuje…

Lucie znovu nasedá do svého auta a dívá se na kontrolku paliva. A někde něco v ní říká: „Ale vždyť je to fajn, nemít peníze. Jen málokdo je má. Proč bys měla zrovna ty. Jsi obyčejná, ničím nevynikáš, nemáš šanci.“ A proti tomu se objevuje hlas: „Je to lež jako věž, a ty to víš. Už x-krát ti nabízeli jinou práci a za lepší peníze, ale ty se bojíš změny. Chceš jistotu, ale máš frustraci a nenaplnění. Je třeba do toho tnout. Odvážit se. Vykročit do nejistoty. Jinak to nepůjde.“

Jenže Lucie se bojí změn a ztráty jistoty.

A pak se vidí na své kancelářské židli. Nad ní stojí šéf a vyčítá jí věci za těch deset let zpátky. A Lucie jasně vidí, i když to vidět nechce, že šéf je jen nástroj. Nástroj toho, aby se ona sama konečně dokázala za sebe postavit. Nevzal se odnikud. Lucie si ho do svého života přitáhla, protože se chtěla naučit sebe-vědomí a sebe-důvěře. A jen ona sama má moc ho ze svého života zase odstranit. Jenže Lucie se bojí změn…

Němý film přechází do své poslední čtvrtiny. Ta v jeho první iteraci nebyla. Lucie vidí, že její premenstruační fáze je tu proto, aby jí ukázala, co všechno je v jejím životě špatně a co přijde změnit. A aby jí dala sílu a odhodlání to změnit. I skrze všechny ty negativní pocity a únavu – nebo právě skrze ně. Právě tahle deprese a pocit totálního dna jsou katalyzátorem a motorem nového začátku.

A Lucie to najednou ví. Už není cesty zpátky.

Otevírá prázdný wordovský dokument a nadepisuje je ho „Výpověď z pracovního poměru“. Klepou se jí ruce. Je jí špatně od žaludku. Má pocit, že omdlí. Ale něco v ní jí hlasitě napovídá, že to je jen ego, které se bojí, že přišel jeho konec a snaží se Lucii zastavit.

Odkudsi přichází nová, nepoznaná síla. S každým dalším slovem, které Lucie píše, se jí vrací energie. Její srdce začíná bít radostněji. „Vše, co nám bere energii, je v nás – a já jsem se rozhodla to změnit…“

Dana-Sofie Šlancarová

Podnikatelka, překladatelka, lektorka a zakladatelka projektu Cyklická žena®. Přeložila (kromě jiného) legendární knihu Mirandy Gray – Cyklická žena. Sama je autorkou tří knih o ženské cykličnosti: Balijský deník Cyklické ženy, 7 návyků efektivní Cyklické ženy, a spolu se svým mužem Erikem napsala cyklickou knihu pro muže: Návod na ženy.
Pravidelně pořádá semináře a setkání pro ženy a dívky, a píše články na téma ženské cykličnosti.
www.cyklickazena.cz

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018