Pravý život jen pro odvážné

Flying parachutes from dandelionNejsem spisovatelka, píšu jak to ze mě proudí, jak to cítím…spontánně. Svým příběhem chci být příkladem toho, že život se dá žít jinak a změny jsou možné i když je Vám už „-sát“ a po tom, co jste spadli až na samé dno a máte pocit, že už nejde vstát…

V době socialismu jsem žila běžný rodinný život – práce a domácnost – jedinou radostí a smyslem byly mé dvě děti. Vztahy se příliž nedařily, dvakrát jsem se rozváděla.

Když mi bylo skoro ke 40, poznala jsem svého současného partnera. Přistěhoval se ke mně a po čase jsme se rozhodli spolu postavit dům, do kterého bych si časem vzala i stárnoucí rodiče. Stavěli jsme ohromný dům mimo město, upravovali pozemky okolo, úplně měnili terén, budovali přístupové cesty. Nikdo nevěřil že to zvládneme, dělali jsme do úmoru za každého počasí. Bavilo mě to, ale časem jsem si uvědomovala, že jaksi přestávám být ženou – že jsem spíš dříč a chlap. Navíc mě napadlo, že si stavím „zlatou klec“, kde budu mít tolik práce, že nebudu mít čas pro sebe – na to, co by mě těšilo. Tak to taky bylo víc než 10 let. Zahrada, dům, rodiče (nakonec chtěli zůstat ve městě), první malý vnouček. Dělala jsem všechno pro všechny, dřela na domě a na zahradě a přestávala být sama sebou. Propadala jsem pocitům bezvýchodnosti, nenaplněnosti. Neviděla jsem vůbec možnost jak z toho, navíc jsem se stala závislá na partnerovi (po stránce technických věcí v domě) a žila i z peněz od rodičů. Vlastně jsem se nechávala ovládat – ale samozřejmě jsem to byla já, která to měla řešit. Nevěděla jsem co s tím a bořila se jako do močálu stále hlouběji. Vztahy v rodině mezitím houstly z důvodu financí – maminka přes ně řídila celou rodinu a kupovala si mé dospívající děti.

Začala jsem samozřejmě hledat východisko v prášcích na uklidnění, na spaní, brzy nastoupily i antidepresiva. Začaly i zdravotní problémy a začalo jich přibývat, spolu s nimi pak i problémy v partnerském vztahu.

Jak začaly přibývat zdravotní problémy, vztahy se úměrně tomu zhoršovaly – už jsem neměla sílu se rozdávat a podpírat druhé – byla jsem jak křeček v kleci – nesvobodná, spoutaná okolnostmi, povinnostmi, strachy a nedůvěrou sama v sebe. Kdysi hrdá lvice se změnila v uzlíček nervů, v trosku zmítanou emocemi. Celé noci jsem nespala, byla jsem přecitlivělá, nemocná, vyčerpaná…a partner mi přiměřeně dával najevo, jak si mě nemá za co vážit.

Po mnoha dávkách antibiotik, selhání imunity a třech operacích jsem se dozvěděla, že mám zhoubné onemocnění – lymfom – a jak mi bylo řečeno, teoreticky tak 3-5 let života. Následoval prudký dopad až na dno – asi 14 dní děsu a hrůzy z toho, jak budu jako troska po chemoterapii čekat kdy se vrátí nemoc, na kterou ještě není lék. Sháněla jsem na internetu informace o své nemoci, diskutovala online se stejně nemocnými, obhlížela jsem paruky a ztrácela se před očima. Poté, co jsem zjistila, jak většina nemocných vzdává svou zodpovědnost za vlastní život a slepě poslouchá nařízení bez snahy sami se sebou něco dělat, jsem se rozhodla, že takhle ne! Já si nenechám vzít možnost o sobě rozhodovat.

Krátké období, které následovalo, patří k nejkrásnějším a nejhlubším v mém životě – pocit vděčnosti, pokory, radosti ze svobody a z každého okamžiku, který tady můžu prožít – tohle si přece nedám vzít! To je to, proč jsem tady, to nejcennější, co mám.

Odmítla jsem veškerou léčbu a začala se léčit sama-makrobiotikou. Jezdila jsem na kurzy přes půl republiky, celé dny jsem se pak ještě i doma učila vařit, 100x žvýkala každé sousto a zase hubla, tentokrát o víc než 10 kilo.

Kromě kurzů vaření jsem meditovala a začala si uvědomovat, že co mě léčí, není jen zdravá strava, ale hlavně to, že jsem vzala život do svých rukou, že jsem za něj převzala zodpovědnost. Dozvěděla jsem se o možnosti cesty do Peru, o cestě „k sobě“ prostřednictvím ayahuasky. V tu dobu už se problémy v partnerském vztahu natolik vyhrotily, že jsem zase spadla až na dno svých sil. Navíc mi zase na hrudníku vyrostl další útvar, jen pár centimetrů od místa, kde mi asi před rokem vyoperovali podobný, ze kterého mi pak diagnostikovali lymfom. Cítila jsem, že tohle už nedám. Odešla jsem v noci s pár věcmi ze svého domu a vydala se autem naslepo bez sebemenší představy, kam se poděju a jak to se mnou bude dál. Přespala jsem na hotelu za městem, pak jsem přesídlila do prázdného bytu po rodičích. Všechno to bylo jako zlý sen. Měla jsem pocit, že tohle už neutáhnu, že to prostě nemám šanci v té situaci přežít.

Ale zase jsem v sobě našla sílu a vydala jsem se na cestu svého života, do Peru. Ayahuaska mi ukázala mnohé a během jedné session jsem si prošla silným procesem pokory, vděčnosti odpuštění. Do rána mi pak opadl otok kolem boule na hrudníku a útvar, který předtím pulsoval a rostl, se začal zmenšovat. Domů jsem se vracela na kost vyhublá (i po průjmech z ayahuasky), ale beze stopy po nádoru. Rozhodla jsem se vrátit zpět domů, postavit se čelem situaci a neutíkat sama před sebou.

Bylo to velice těžké, denně jsem vstávala jako z mrtvých s nedůvěrou k partnerovi, stále ještě bez kapky sebeúcty a energie. I když jsem tomu nerozuměla, cítila jsem, že touhle lekcí mám projít až do konce…Vyzkoušela jsem všechno co se dalo-psychology, různá doporučení, vše bez výsledku. V Peru jsem ale dostala ještě další dar mimo spontánního uzdravení a pochopení odkud to všechno vzešlo. Dozvěděla jsem se tam o metodě, která mi nakonec pomohla doslova vstát z mrtvých. Zase byly semináře, pracovala jsem sama se sebou. Projasnily se vztahy s rodiči, dětmi, vztah k domu, do kterého jsem se vůbec neměla sílu vrátit. Všechno mi tam totiž připomínalo období těžkých depresí, smutku, strachu – a jejich důsledků. Hlavně jsem ale od základu přebudovala vztah k sobě samé.

S partnerem jsme si do té doby prošli oba očistcem, až časem se mi přiznal, jak trpěl i on, co cítil, jak mu bylo. Jak jsem se postupně měnila já, děly se ty změny i v něm . Dnes si mě váží jako nikdy předtím. Život mě nesmírně baví a i když mi na dveře klepe „sátka“, mám spoustu báječných plánů do budoucnosti a žiju tady a teď.

To je můj příběh. Svým příkladem chci ukázat jiným ženám, kterým se hroutí život, ŽE TO JDE, I KDYŽ JE TO NĚKDY TĚŽKÉ A ZDÁ SE, ŽE UŽ NENÍ ŽÁDNÁ NADĚJE. Je třeba najít v sobě sílu, odvahu, tu ženu v sobě, jakou chceme být…a pak za tím jít cestou, která je pro nás ta pravá-kde to cítíme nejvíc. Nikdo jiný to za nás neudělá, je to náš život. Je důležité zůstat sama sebou a jako první dělat ty věci, které jsou pro mědůležité, ne ty které spěchají. Můžeme se modlit ke svým bohům o pomoc, oni nám ale vždycky dávají to pravé – přesně ty situace, kterými máme projít, abychom se poučili a našli svoje štěstí. Pro mnohé z nás není snadné uvěřit, že ztráta, nemoc a bolest jsou v dané situaci tím nejlepším. Chce to jen jedno – nejen se modlit a věřit… to nestačí. Pokud VÍM, nebojím se a zvednu ten svůj zadek a jdu věci dělat jak nejlíp umím – tedy i s chybami – pak se spojí všechny síly Universa (nebo si to nazvěme jakkoli) a pomoc přijde. Ale jsme to my, kdo musí udělat ty kroky, aby se vše dalo do pohybu…Dnes vím jedno – ten pravý život je jen pro odvážné, ale stojí to za to…:)

Hana Olšovská

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností. Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Komentáře
  1. Petra Klimešová napsal:

    Moc inspirativní, držím palce a přeju sluníčko do dalších dnů. Zajímalo by mě, jak jste vycestovala do Peru? Petra

  2. Bořislavka Kukolínová napsal:

    Jojo, to je velice inspirativní. Já jsem se rozhodla také udělat nějaký větší krok a tím pro mne bylo se odstěhovat z Prahy a postavit si s manželem dům mimo Prahu :-) Kupovali jsme si tam spoustu nových koberců https://www.vesna.cz/kusove-koberce třeba z těchto stránek a je to takový velice multikontinentální zážitek nyní. Určitě bych Vám sem dala fotografie, kdyby to šlo :-)

  3. Ivanka082 napsal:

    No máte teda trošku pravdu. Já jsem také manželovi říkala, abychom si na https://www.kutilmarket.cz koupili novou sekačku a on mi říká, že to nedokážeme dělat sami. Že údajně sekat trávu není nic jednoduchého. Navíc se člověk o ten stroj musí také trochu starat a né jen jednou za 14 dní posekat a hotovo. Má asi pravdu můj rozumbrada.

  4. Ivanka083 napsal:

    Držím palce aby se vám vše vyvedlo. My jsme baráček stavěli před čtyřmi lety. Dali jsme na doporučení dělníků a obkladačů a načetli jsme si něco o využití geotextilií na stavbě https://www.agrotex.cz/katalog/dle-ucelu/pro-stavby. Koupili jsme i výstražné pletivo, jelikož víme, jaké vandaly máme ve vesnici.

  5. Kaetie napsal:

    Zajímavý článek. To jsem vůbec netušila. Řekla bych, že každý z nás je tak trochu dobrodruh ale někdo má v sobě víc toho blázna a někdo méně. Ale není to o tom, že by někdo nebyl odvážný. Odvážný je ten, kdo si pořídí hypotéku na celý život a ví že jí bude splácet i se svým dřevěným nábytkem https://www.atan.cz/

  6. Eliška napsal:

    Když jsme si s manželem říkali, že si pořídíme na zahradu zahradní jezírko, hned nás kamarádi upozorňovali, abychom si pořídili i kvalitní filtraci pro jezírka. Že prý jinak budeme nešťastní z toho, jak se nám do ní bude dostávat špatná voda a nebudeme mít vůbec radost. Ani rybičkám by to neprospělo.

  7. Magda H napsal:

    U nás v rodině dlouho probíhaly nepokoje ohledně financí. Byl jich nedostatek hlavně z mé strany a můj bývalý tak dostával prostor moje děti rozmazlovat. Řekla jsem si dost. Založila jsem si e-shop u firmy prestashop https://www.1presta.cz/ a začala si přivydělávat tímtozpůsobem. K mému překvapení tento přivýdělek byl najednou skoro stejně velký jako moje normální práce. Konečně si mohu dovolit sama kontrolovat finance svých dětí.

  8. wSHXDS napsal:

    evolution korea
    935wSHXDS_%!

  9. cLAmVR napsal:

    evolution korea
    568cLAmVR*’&

  10. YlifPf napsal:

    evolution casino
    116YlifPf=_‘

  11. Ivanka082 napsal:

    Dostala jsem od manžela poukaz na úpravu zahrady. To si dovolil docela dost. Copak já vypadám jako nějaká zahradnice, která nezvládá ani základní mulčování nebo co si jako o sobě myslel? Opravdu jsou ti chlapi někdy tak strašně troufalí, to snad ani není pravda..

  12. Gábina napsal:

    Neznáte někdo prosím někoho ze svých známých, kdo dělá také montáž krbových kamen? Víte, já jak jsem často sama doma, tak bych si chtěla už pořídit krb do domácnosti. Jenže manžel kamioňák když se vrátí domů, tak je to maximálně tak na pár dní a to se chceme jen mazlit..

  13. Věra napsal:

    Někteří mí známí v poslední době říkají, že se jim bydlí a žije mnohem lépe. Bude to asi tím že se teď v naší obci rozjela hodně geotextílie a každý si pěstuje svoje ovoce a zeleninu. Obecně jsou lidé častěji venku a to jim dělá lepší náladu.

  14. Kamila napsal:

    Opravdu nikdy nic není jednoduché a život je někdy boj. Já jsem se rozhodla pro koupi domu a přilehlých pozemků, ale neměla jsem dostatek financí, proto mi kamarádka poradila
    investice do p2p půjček. Naštěstí mi pomohli s financováním, takže jsem nemusela na mých plánech nic měnit. Navíc mi nabídli lepší podmínky než banka, což mě příjemně potěšilo.

  15. Věra napsal:

    Čeká nás zjistit kde se teď dá zřídit výměna plynového kotle dotace, ale bude to zase fuška. Vím totiž že ty dotace jsou strašně složité a člověk si vůbec neví rady s těmi formuláři. Hlavně že máme něco zdarma, ale aby nám to vysvětlili po lopatě, to ne.

  16. Věra napsal:

    No ani mně nemluvte. Odvážní lidé zakládají projekty a pak se pyšní tím že si tam třeba staví nějaké dřevostavby roubenky a mají radost ze života. Já viděla už hodně milionářů co si prostě nedokázali ty peníze užít. A je to dobrá rada do života, že tak dopadnout nechci.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.