Našla jsem své vnitřní dítě

Naivně jsem si myslela, že mám své dětství dořešené. Nenapadlo mě se k němu vracet, šťourat do dávné minulosti. Ostatně dle mě ani důvod nebyl, když zůstaly jen příjemné vzpomínky.

Oblíbila jsem si rodinné konstelace.

Občas jejich prostřednictvím jako divák sleduji sebe samu a různé své životní situace. Získám pak jiný, nový pohled na svůj život. Kdysi jsem si v konstelaci řešila vztah své vnitřní ženy k vnitřnímu muži a naopak. V kruhu stály postavy Ženy, Muže, Dítěte, Bohyně a Zvířete – byl to rozhodně zajímavý pohled.

Teprve s odstupem asi dvou let jsem si najednou uvědomila, že zástupkyně za mou vnitřní holčičku se v konstelaci nechovala vůbec jako dítě. Stála opodál, držela se Bohyně, protože se s ní cítila v bezpečí. Jen pozorovala okolí. Žádná zvídavost, rozvernost, dětská hravost. Vůbec nic. Zřejmě tenkrát ještě dozrál její čas.

 

Po dvou letech se mi ale stalo něco zvláštního

Možná budoucí události nastartovalo video o dětech, které se mnou doslova zarezonovalo… a možná jsem za poslední uplynulé dny byla už jednoduše psychicky vyřízená a přetlak potřeboval ven… nevím. Každopádně jsem ji najednou spatřila.

Holčičku ve věku asi osmi let, světlounké jemné vlásky, květované šaty. Byla roztomilá a krásná. Bylo to mé vnitřní dítě – byla jsem to já. Vyhrkly mi slzy, protože jsem moc dobře věděla, jak je smutná. A pak už jsem jen brečela a brečela a brečela. Zase jsem pocítila tu strašnou samotu, ve které jsem vyrůstala.

Ten pocit samoty byl nesnesitelně bolestivý!

Našla jsem své vnitřní dítě

Byl to pro mě, jako dospělou, šok. Vždyť jsem kolem sebe měla vždy spoustu lidí! Rodiče, prarodiče a sourozence… Mé dětství se přede mnou začalo odvíjet jako na filmovém plátně. Vzpomínky se vynořovaly jedna za druhou.

Naplno jsem si procítila dávnou a potlačovanou samotu i nejistotu, nedostatečný pocit bezpečí. Neměla jsem se komu svěřit se svými dětskými trápeními. Neměla jsem nikoho, kdo by znal mé tužby a přání…

Ostatně, něco si přát a říct si o to, bylo pro mě v tu dobu nemyslitelné. Maminka mi připadala stále moc zaměstnaná a i když jsem jí něco vyprávěla, zdálo se, že je myšlenkami jinde. Táta s babičkou na mě pořád něco viděli.

Žili jsme spolu a přesto každý sám, oddělení jeden od druhého.

Uvěřila jsem jim každé slovo o sobě, o světě i o životě. Neměla jsem důvod nevěřit. Rodičům i učitelům ve škole. Byli přece dospělí, něco prožili, znali svět…

 

Ach, jak jsem se mýlila!

Přes slzy jsem sledovala holčičku v šatičkách. Upírala na mě své veliké modré oči a působila zranitelně. Jak já se vždy snažila! Dobře se učila. Každou horší známku si vyčítala a styděla se ji před rodiči přiznat. Dělala jsem, co mi řekli. Říkala jsem, co mi řekli. Vše málo, pochvala i tak přicházela jen zřídka.

Žádné objetí. Žádné máme tě rádi. Bylo to bráno jako samozřejmost, ale já se i tak potřebovala ujistit. Později, v době kdy jsem začínala hledat své místo, a bouřit se proti všem pravidlům i konvencím, jsem si vysloužila jen další odsouzení. Když jsem si to teď prožila znovu, rozbrečela jsem se ještě víc. Bolest, až z hloubi mé duše, se drala přes vzlyky ven…

 

Jsi úžasná, miluji tě!

Přistoupila jsem k malé holčičce – sama si připadala nedospěle – klekla si k ní a vzala ji do náruče. Objímala jsem ji, hladila po zádech a pusinkovala do vlasů… po tvářích se nám koulely slzy. Ona se mým dotekům s důvěrou oddala. Zavřela oči a přijímala něžnosti, kterých se jí dlouho nedostávalo. Nikdy to nebylo jasnější – jediné, po čem jsem jako malá toužila, bylo slyšet, jak jsem úžasná a že mě milují. Nic jiného jsem nechtěla. Tedy jsem tohle nevyřčené své holčičce pořád dokola opakovala….

„Jsi úžasná. Miluji Tě. Jsi úžasná. Miluji Tě …“

Trvalo dlouho, než pláč ustal. Pak jsem vzala pastelky a nakreslila si srdce – rozkvetlé a pučící.

Našla jsem své vnitřní dítě

 

Jsem vděčná svým dcerám…

Že mě učí otevřít srdce, poslouchat a nahlas bez studu říct, jak moc je mám ráda. Že mě učí upřímnosti k nim, i k sobě samotné. Jsem jim vděčná, že mi ukazují pravou podobu bezpodmínečné lásky. Naučily mě přijímat něžnosti, nic nedělat a jen se tulit. Naučily mě být přítomná.

Své rodiče mám ráda. Vybrala jsem si je jako ty nejlepší pro sebe, jsem si toho vědoma. Vím, že dělali, co v danou chvíli uměli. Z celého srdce jim děkuji za život a za péči, kterou mi dali. Jsem šťastná, že je mám a že se k nim dnes mohu kdykoli uchýlit. Sleduji, jak jejich zodpovědnost za mě opadla a dostavila se úleva. Povolili křečovité sevření otěží života. Dnes se s radostí věnují vnoučatům. Je to jiné. Pohodovější, bez stresu a očekávání.

 

Užívám si lásku

A já? Teď už si lásku chci dávat sama. Teď už o své vnitřní dítě budu pečovat. Hýčkat jej i rozmazlovat. Zaslouží si to. Zasloužím si to :). Nějakou dobu jsem toužila po třetím dítěti. Možná je to právě to mé vlastní vnitřní, které mám ještě v tomto životě zahrnout láskou.

Díky tomuto prožitku se mi opět potvrdilo, jak důležitou etapou v životě každého dětství je. Co v tomto období přijmeme za své, čemu uvěříme, to v nás zůstane. Zůstane do té doby, než pochopíme, že jsme to vůbec kdy přijali a že je takový model či program pro nás nefunkční.

 

Naštěstí máme svobodu volby.

Nemusíme slepě následovat vzory svých rodičů, byť je milujeme sebevíc. Jsou to jejich pohledy na život, jejich příběhy, ale my si ten svůj příběh tvoříme sami.

 

Petra Kaplánková

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností. Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Komentáře
  1. Žaneta napsal:

    Krásné, Peti ♥

  2. Marián napsal:

    Nádherné!

  3. all the technical KINGDOM777 solutions and staff we need for 에볼루션 카지노 operators who provide world

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.