Ahoj Krásko...

Když jsem před třemi lety uslyšela tikání svých mateřských biologických hodin, zároveň se ozval i vnitřní hlas, který mi šeptal, že dítěti potřebuji ve svém životě udělat prostor.

První, co mi automaticky vyvstalo před očima, bylo, že potřebuji předat Ženy ženám.

Do té doby byl totiž mým dítětem tento projekt. Nádherná vize, která mě vtáhla, nadchla a krásná práce, která se stala mou srdcovkou na šest let.

A tak jsem se rozhodla, že mu opatřím tety a chůvy. Najmu lidi, kteří mi pomůžou ho vychovat k samostatnosti a dospělosti a převezmou ho do své péče.

S menšími či většími úspěchy se mi to dařilo. Ale pocit volného prostoru nepřicházel.

Spíš naopak. Čím více lidí se o projekt staralo a pečovalo a já nemusela “skoro nic” dělat, tím více na mě dopadala firemní tíha zodpovědnosti a vytrácela se radost a lehkost.

V posledním roce jsem pod tou tíhou několikrát padla na dno a na tom dnu vždycky slyšela další hlas. Ten zpočátku tiše šeptal, pak už hlasitě křičel: “Já nechci mít firmu.”

Vybavila se mi scéna z filmu Jíst, meditovat, milovat, kdy Liz po svém pádu na dno šeptá svému muži: “Já už nechci být vdaná.” Rozvede se, odcestuje a úplně změní svůj život.

Moje duše volala po svobodě, po lehkosti, po radosti, která mi je a vždycky byla tolik vlastní a přirozená.

Tohle volání jsem však vyslyšela pokaždé jen napůl. Udělala kompromis, o kterém jsem myslela, že zafunguje, a jelo se dál. Snad z nedostatku odvahy, snad ze strachu o budoucnost, o jistoty, o to, že přijdu o přátele, fanoušky, o práci, která naplňovala můj život několik let…

V prosinci jsem však přece jen sebrala odvahu k razantnějšímu kroku. Myslím, že mě k tomu pošťouchla duše miminka, které k nám už několikrát přišlo, ale zatím nezůstalo.

Rozpustila jsem tým. Zminimalizovala všechny firemní procesy a předala provozní fungování spřátelené agentuře.

Přes Vánoce jsem byla hodně u sebe a rozjímala nad svou další cestou. Náhodou jsem zabrousila na blog Blanky Milfajtové, marmeládové královny, jejíž cestopisy mám moc ráda. Na blogu zrovna psala o tom, že prodává svou prosperující kavárnu a manufakturu na marmelády.

V jejím článku mě zasáhla pasáž, ve které popisovala to, jak loni v lednu rozjímala o své další cestě a najednou si uvědomila, že tam nevidí marmelády. Něco na čem postavila své jméno, vybudovala kariéru, vyhrála několikrát mistrovství světa a založila výdělečný a krásný podnik.

A mně v ten moment došlo, že já ve své blízké budoucnosti nevidím Ženy ženám. Prostě tam nejsou.

Začala jsem intenzivně cítit, že se má cesta s Ženy ženám naplnila. Svým vnitřním zrakem jsem se rozhlédla a viděla desítky, stovky žen i mužů podporující ostatní ženy na jejich cestě, pořádající ženské kruhy, semináře, konzultace, tvořící online programy, meditace, a že je toho všeho v naší krásné zemi tolik! Tolik! Tolik možností, které tu před šesti lety chyběly…

Najednou jsem si uvědomila, že naše společná práce s Ženy ženám je dokončená a můžu jít dál, že můžu projekt ukončit a je to tak v pořádku. Pro mě i pro něj. Vize se naplnila, ale přesto žije dál.

Jenže i když jsem to takhle silně cítila, měla jsem strach udělat konečné rozhodnutí!

A tak jsem na tři měsíce odjela. Vypnula jsem Facebook a odpojila se od sociálního života. Chtěla jsem si dopřát čas. Čas na to, aby to konečné rozhodnutí mohlo v klidu uzrát a já neměla pocit, že něco zbrkle opouštím a od něčeho utíkám.

Pamatuju si na jeden okamžik na Havaji. Byli jsme s Davidem v chatě v kopcích s výhledem na oceán. Leželi jsme v posteli a povídali si. Řeč došla i na naše firmy a podnikání a já už po několikáté za poslední měsíce ucítila to zvláštní prázdno. Skončilo to, napadlo mě… a je čas na novou “kariéru\". Když jsem to vyprávěla Davidovi, rozesmála jsem se u toho, asi jak byla ta představa úlevná… to, že si můžu udělat prostor a najít si novou práci, novou roli, novou vizi, nové naplnění, nové poslání.

Ale nějak jsem to přešla a nevěnovala tomu další dny moc pozornosti. Po návratu se tento pocit prázdna znovu vrátil. A já cítila, že opravdu přišel konec, že je čas se s ŽŽ rozloučit, možná ne jednou provždy, ale pro teď ano.

Týden po návratu jsem měla skype s jednou havajskou vědmou. Nedalo mi to a na Ženy ženám jsem se zeptala. Mám pokračovat? Mám to zavřít? Mám to nějak změnit?

Potvrdila mi, že cítí, že se s ŽŽ naše společná cesta naplnila, ale že tam ještě vidí potenciál nějaké proměny a že se ta proměna týká komunikace.

Hned mě napadlo. No jasně!!! Tou komunikací myslí mé psaní, které mě jako jediné dál táhne a volá… dělit se o svůj příběh, zkušenosti a zážitky s druhými lidmi.

Jenže pak jsem se nadchla do představy udělat 5. ročník velké akce Ženy ženám ŽIVĚ. V Mahenově divadle jsme měli rozjednaný termín na jaro 2019 a bylo potřeba ho potvrdit.

Moje kreativní myšlenky se stáhly k téhle velké akci a k tomu, jak by šla udělat jinak, s lehkostí, v pohodě a jak by to bylo super. A do toho se začala ozývat další racionální část mě, která nechtěla ŽŽ opustit, která tvrdila, že se to dá vymyslet tak, aby to celé fungovalo i beze mě a nemuselo skončit.

Začala jsem těmto myšlenkám dávat pozornost, do toho pracovat na jiných věcech v ŽŽ a… pak jsem odjela s mamkou na tři dny na Šumavu, na samotu u lesa, kde jsem jen tak byla a na nic nemyslela.

A jak jsem se tam tak uvolnila, zase to přišlo. To, co už moc dobře znám. Stres. Tlak, přehnaný pocit zodpovědnosti, strach o to, co a jak bude, a skoro nulová radost z čehokoliv kolem ŽŽ. Skřípnutý nerv pod lopatkou je už takovým mým dlouhodobým ukazatelem toho, když jsem nebo dělám něco, co dělat nemám.

Sejmulo mě to hodně. Až mě to překvapilo. Takovou katarzi jsem nečekala. Plakala jsem Davidovi v náručí. Plakala jsem doma sama. Hodiny o tom všem přemýšlela a nakonec jsem se rozhodla, že to takhle dál nejde. Že už v tomhle kolotoči nechci dál pokračovat, že potřebuju udělat jasné a konečné rozhodnutí a tím je ukončení ŽŽ.

A tak je to tady. Ženy ženám skutečně končí a já věřím, že mě pochopíš, nebo se o to aspoň pokusíš.

Ale možná mě nepochopíš vůbec, protože když nemáš vlastní projekt, vlastní firmu, nikdy jsi nezaměstnávala jiné lidi, nepodnikala, nestála na vlastních nohou, vlastně to ani pochopit nejde a to zase chápu já.

Možná Ti to bude líto, protože si budeš říkat, že je škoda takový krásný projekt ukončit, možná Ti to bude ale úplně jedno.

Možná Tě svým rozhodnutím inspiruju k tomu, že když už z něčeho nemáš radost a cítíš prázdno, je čas jít jinam… tak jako v Jíst, meditovat, milovat. 🙂

Možná Tě svým rozhodnutím inspiruju k tomu, že když už z něčeho nemáš radost a cítíš prázdno, je čas jít jinam. Pro naše dítě, které se v mém lůně věřím brzy zase ukáže a už zůstane. Pro mého muže, který mě má radši veselou a lehkomyslnou než vážnou upjatou manažerku. Ale i pro Tebe, protože možná i v Tvém životě něco právě končí… tak vzhůru k novému, nepoznanému!

A co tento konec znamená prakticky?

Projekt Ženy ženám oficiálně ukončí svou činnost k 30. 6. 2018.

Všechny aktuálně dostupné online programy a Klub Ženy ženám budou od 1. 7. uzavřeny a nebudou dále v nabídce.

ALE připravujeme ještě “rozlučkovou” akci. Chceme dát ženám poslední možnost získat členství v programech a Klubu, a naposledy tak vstoupit do studnice plné ženských pokladů, inspirace a poznání vytvořené ve společenství Ženy ženám.

Více informací pošlu za pár dní.

Pokud už jsi členka některého z online programů nebo Klubu, o svůj přístup k obsahu nepřijdeš. Bude Ti i nadále přístupný stejně jako doposud.

Web Ženy ženám, blog, Facebook stránka a Youtube kanál nikam nezmizí. Zůstanou tak, jak jsou, a ženy z nich dál budou moci čerpat. Vždyť jen na blogu je přes 1000 krásných článků a na Youtube kanále téměř stovka inspirujících videí. Jediné, co se změní, je to, že už na ně od konce června nebude přibývat žádný nový obsah.

A co já?

Užiju si, věřím, dlouhý čas bez kontroly, stresu, tlaku a držení otěží a až se v tom novém stavu zaklimatizuju, myslím, že začnu psát… takže o mě asi zase brzy uslyšíš. 🙂

Na závěr mám velké přání!

Jestli Ti projekt přinesl do života něco pěkného, prosím napiš to do komentářů pod mou zprávu. Uctíš tím duši Ženy ženám a taky práci desítek úžasných lidí, kteří do něj dali kus sebe.

Opatruj se a nezapomeň být ženou, kterou chceš ve svém životě vidět!

~ Alice