Blog / Zpráva o tanci

Silhouette of a dancing womanPůvodně jsem se těšila, jak napíšu tuto Zprávu o zážitku a bude to zcela šťastné a pozitivní a vůbec takovéto happy. A teď tu sedím, prsty na klávesnici počítače, v sedmém patře paneláku, za okny mlha a drobný déšť a mysl mi zotročují myšlenky jako: o co se to tu pokoušíš?, na co si to hraješ?, jenom se ztrapníš, jdi radši něco dělat, jenom se flákáš, jsi k ničemu…..ten, kdo mě tyhle věty učil, odvedl důkladnou práci…. Strach, že se mi „někdo“ bude smát, bože můj, kdyby mi to někdo jen vyprávěl, nevěřila bych mu, jak může být ochromující. Jsem ráda, že moje odhodlání zdolalo bariéru nenávisti, pachu a špíny a já píšu dál. Píšu, protože jsem přesvědčená, že žen hluboce, velmi hluboce zraněných, které se pořád chtějí ze svých zranění vyléčit, je mnoho, přemnoho. Ony chtějí, snaží se plnit různé návody a postupy, jak být šťastná a ono to na chvíli zabere a pak zas přijde pád do špíny zmaru, touhy po neexistenci, touhy po rozpadnutí se na elementy částic nicoty bez vzpomínek, vědomí, emocí a citu. Píšu pro ty, které si myslí, že už jsou moc staré, zraněné, beznadějné na to, aby se přestaly srovnávat s kýmkoliv, a začaly opravdu, ale opravdu samy sebe přijímat. Přijímat se s každou svou myšlenkou, každým svým rozhodnutím, zážitkem, každým kouskem svého těla, každou svou emocí, s každým svým pocitem.

Aby se přestaly opravovat a napravovat a předělávat podle jakési představy, podle které si myslí, že PAK budou šťastné. AŽ tohle zvládnu dělat, až si tohle zvládnu myslet, až se naučím takhle k sobě chovat. Píšu pro ty, které dobře míněné rady nepovzbuzují, ale naopak v nich vyvolávají ještě silnější pocit „tohle já nikdy nezvládnu, být TAKHLE šťastná, šikovná, pozitivní, úspěšná“ a věří, že protože to „nezvládnou“ tak nikdy nebudou tak šťastné a radostné, jako ty ženy, které jim o tom vypráví. Píšu proto, že velmi toužím všem těmhle ženám říct, že každá jedna z nich má sama v sobě už zakódovaný postup, jak se přijmout a milovat, tak jak je.

Teprve před třemi dny jsem shlédla video o sebevědomí paní Bohdany Kabátové, když jsem pročítala stránky Ženy ženám. Druhý den jsem to vyzkoušela, TO ranní psaní. A začalo mi docházet, že jsem našla důležitou částečku skládačky do obrazu, který maluji ve svém životě už dobrých patnáct let.

Obrazu pro ženu, která je tak zraněná, že se jí vymazala část paměti, aby mohla žít, ženu, která cítila tolik bolesti, že sama sebe obelhávala, že to „přece nemůže být tak hrozné, jak to cítíš, jak si to pamatuješ“ a v důsledku toho ubližovala sama sobě, protože se bála, že když své emoce nechá vyjít naplno, tak budou ničivé. A ona přece musí být hodná.

Dneska ráno jsem se vzbudila s intenzivním pocitem, že moje tělo touží po sexuálním zážitku. Použila jsem tuto zprávu svého těla a metodu ranního psaní, abych zjistila ihned v duchu, ještě než se rozpadl stav těsně po probuzení, co je za tím. Nějak jsem cítila, že je to důležité, hodně důležité. V hlavě mi začalo tepat jediné slovo, tancuj a myslí mi běžely obrazy, co mám dělat. V jiné rovině můj analytický mozek okamžitě zhodnotil, že: a) mám prázdný byt, b) vše, co jsem si naplánovala, se dá odložit.

Nechala jsem se tím unášet. Čím víc jsem se tomu poddávala, tím víc jsem měla pocit, Jako bych se pohybovala v jakési mlze, v jiné rovině vnímání. Byla jsem plně při smyslech a zároveň, jakoby mne něco řídilo. Vstala jsem, udělala si pití a jídlo, po celém bytě dala naplno topení, do pokoje nanosila svíčky, šla se osprchovat, připravila klavírní koncerty Beethovena a Čajkovskiho. O zeď opřela velké zrcadlo tak, abych se v něm celá viděla. Po celou dobu ve zvláštním stavu podobném transu, kdy jsem se cítila naprosto, ale naprosto jistá tím, co dělám. Vůbec jsem neřešila smysl, nic. Jen jsem se pohybovala. Zapálila jsem svíčky, pustila hudbu a začala tančit. Úplně nahá. Mysl naprosto prázdnou, jen hudba, já a moje tělo v zrcadle v pohybu, v tanci. Tančila jsem. Jemně, intenzivně, pomalu, rychle, stála jsem na místě a jen tak se houpala, točila se po celé místnosti, pak moje ruce začaly tělo hladit, jako motýlci, jako vítr, jako voda v moři, a já stála, houpala se podle hudby a moje ruce hladily, a pak jsem zas tančila.

Hlavou mi začaly procházet obrazy různých vzpomínek a já jsem pořád tančila a hladila a nechala vzpomínky prostě odejít. Vnímala jsem svoje tělo čím dál intenzivněji, cítila jsem vzduch, měla jsem pocit, že je hmatatelný. Procházely mnou vzpomínky a emoce, někdy jsem měla pocit, že celé moje tělo pláče ne já, ale moje tělo a někdy jsem zase cítila nesmírnou hrdost a lásku.

Když jsem byla unavená, tak jsem se zabalila do županu, sedla si, krmila své tělo, dávala mu napít. A pak jsem zase šla tančit, tančit a hladit. A po celou dobu, naprosto pořád jsem se na sebe dívala do toho zrcadla. Ze předu, z boku, ze zadu. Dívala a tančila. A nechávala myšlenky procházet a nechávala tělo cítit to, co cítit chce a čím déle jsem tančila, tím se mi zdálo hezčí a láskyplnější.

Chvílemi byly bolavé myšleny hodně intenzivní a to potom, jakoby se mysl rozdělila na dvě části, v jedné rovině běžely obrazy vzpomínek a v druhé stále dokola „prosím o odpuštění, odpouštím“. Naprosto jsem nehodnotila, co k čemu patří, jen jsem to nechala tak běžet. A tančila a tančila. Měla jsem obrovskou touhu takhle tančit pořád a nikdy nepřestat. Bylo to naprosto nepopsatelně nádherné, hebké, srozumitelné, jasné a správné. Čarovné. Pak jsem se zase šla osprchovat a jak jsem nechala vodu hýčkat své tělo, znovu jsem přijímala vzpomínky a pojila je s prosbou o odpuštění, naprosto všemu a všem. V tu dobu mne poprvé napadlo napsat tuto zprávu. Dala jsem svému tělu najíst (palačinky-ty totiž miluju) a poslechla vnuknutí zapsat něco do sešitu na ranní psaní, i když už bylo odpoledne. A výsledek je ten, že tu teď sedím a píšu tuhle zpověď.

Přeji si, aby pomohla těm, kterým je určena, aby si k nim našla cestu, aby z ní pochopily, že i ony mohou. Že se mohou milovat i když si myslí, že nedokážou být šťastné.

Sofije

Další články v kategorii

Měsíc lásky Sebeláska Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze
  1. Katka napsal:

    Sofie dekuji moc. Pisete to i pro me. Take si takto obcas tancim. Dekuji

  2. sofije napsal:

    Děkuji všem, kteří si můj příspěvek přečetli a děkuji za reakce. Dnes jsem si uvědomila, že kdyby jednu jedinou ženu článek potěšil, je to hodně s stálo to za to.
    Sofije

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.