Blog / Změna je život a také jediná jistota, kterou v životě máme

Situace, s kterými se v životě potkáváme, jsou různé. Stejná situace však může pro někoho být hrozbou a pro jiného příležitostí. Čím to je?

Situace, do které se dostáváme, si většinou nemůžeme vybírat,
ale vždycky si můžeme vybrat postoj, jaký k nim zaujmeme.

Lidi z hlediska jejich schopnosti zaujímat postoje dělíme na pesimisty, realisty a optimisty. Jednotlivé osobnostní typy lidí rozpoznáme poměrně snadno podle slovníku, který často používají.

 

Pesimisté a „hrozba“ změny

Kategorie pesimistů má ve slovníku spojení typu „to je problém, to nejde, nemám čas, to nemůže fungovat, je to zbytečné, nevím, to už tady bylo, jiné to taky nedělají, nejsou vytvořené podmínky, jó, to bejvával, já jsem vám to říkal“.

Pesimista zkrátka nerad přijímá odpovědnost, nějaké problémy má v podstatě neustále a prohra je pro něho normou. Když se něco nepodaří, je to pro něho jen potvrzení, že věci nemají smysl ani začínat, protože stejně dobře dopadnout nemohou.

Člověku s takovým přístupem se velmi těžko cokoli začíná a změna je pro něho vždycky hrozbou. Nikdy není daleko od toho být ve stresu nebo dokonce depresi. Máme-li takového člověka ve svém okolí, v rodině, mezi přáteli nebo v týmu, není jednoduché s ním žít ani spolupracovat.

Někteří mohou spadnout až do kategorie tzv. „bahňáků„, lidí, kterým je v takovém přístupu k životu dokonce dobře a je poměrně riskantní se snažit jejich postoje změnit, protože nás mohou do svého bahýnka rychle stáhnout.

Změna je život a také jediná jistota, kterou v životě máme

Jen lidé s vyvinutým pudem sebezáchovy jsou schopni ve chvíli, kdy spadnou až na úplně dno, se odrazit a začít svoje postoje radikálně měnit. Kdo to dokáže, mívá obvykle obdiv a ocenění svého okolí a hlavně se mu už nechce do pesimistických postojů nikdy vracet.

 

Zemití realisté se svým „ale“

Realisté stojí nohama na zemi, mají rádi jistoty a pravidla a neradi dělají něco navíc. V jejich slovníku slyšíme fráze typu „dělám do výše svého platu, od toho tu nejsem, to není moje věc, uvidíme, možná, spíš ne, na to nemám, do toho nejdu“. Klíčovým slovem je u nich slovíčko „ale“.

I když už se jim něco přece jen podaří, hned na tom hledají nějaká negativa – jen tak pro jistotu. Prohra pro ně bývá důkazem. A když mohou říci „ještěže jsem do toho nešel“, mají dokonce pocit určitého vítězství.

Realisty se sklonem k optimismu v týmech potřebujeme právě proto, že se dokáží dívat na věci se svojí zemitostí. Získat realistu pro nějakou změnu je také jednodušší než pesimistu.

 

Zdraví optimististé věci mění

Lidé se zdravým optimistickým přístupem jsou na rozdíl od předchozích dvou kategorií sebejistější, odvážnější, nebojí se nových věcí, mají zdravé ambice a chuť věci měnit. Jsou pro-aktivní a dělá jim radost udělat vždycky něco navíc.

Jejich slovník je lehce rozpoznatelný, říkají „to zvládnu, vyřeším, naučím se to, dokážu to, všechno je řešitelné, všechno jde, když se chce“. Když se jim náhodou něco nepodaří, je to pro ně příležitost se z toho poučit a příště se ještě lépe připravit.

Změna je život a také jediná jistota, kterou v životě máme

 

Touha po změnách a odvaha

Chceme-li ve svém životě cokoli změnit, vyžaduje si to ochotu ke změně, vůli a odvahu ji uskutečnit a víru, že to dokážeme. Víra ve vlastní odhodlání a schopnosti totiž úzce souvisí s pozitivním postojem a je tím nejcennějším, co máme.

Je naprosto normální, že na cestě ke změně míváme určité obavy.

Když ale chceme v životě něco zásadně změnit, být realistou nestačí. Potřebujeme mít odhodlání a odvahu naše obavy překonat a je dobré je s někým sdílet. Pozor však na lidi v okolí, kteří nám naše obavy ještě potvrdí nebo dokonce nám chtějí naší víru a odhodlání skácet. To raději pryč od nich. V takovém případě potřebujeme maximální podporu a s tím nám může pomoci partner, dobrý přítel nebo osobní kouč, který nás odvádí od myšlenek jak by to nešlo, na cestu jak to jít může.

Nezapomínejme, že kvantita je vždy omezená,
kvalita a prostor pro změny k lepšímu jsou nekonečné.

Kdo přestane věřit, že je možné věci měnit k lepšímu, je na nejlepší cestě k pesimismu nebo dokonce do bahna. A jak to máte vy?

 

Helena Futerová

Kouč a lektor v oblasti osobního rozvoje

http://www.helenafuterova.cz/

Další články v kategorii

Inspirace
Přidejte se do diskuze
  1. Nerisa napsal:

    Já vyrostla v rodině pesimistů. Moje matka je pesimistická, můj otec, mí prarodiče. Od malička m vtloukali do hlavy věci jako: Bez práce nejsou koláče. Tohle nejde. To nedokážeš. Vykašli se na to. Nepleť se do něčeho, co neumíš, čemu nerozumíš. Lidé jsou zlí. Svět je zkažený. Za vším je tvrdá práce. Hodní přijdou na buben.
    To jsem slýchala celých 18 let. Tak ve 14 mi začalo docházet, že tudy cesta nevede. Začala jsem mít plné zuby toho, jak jen sedím doma a nezkouším ani to nejmenší, abych šla za svými sny, protože kdykoli jsem něco zkusila, při prvním neúspěchu po mně matka křičela, že to bylo hloupé a neměla jsem nic zkoušet. Měla jsem pocit, že život nemá smysl a plácala se mezi stavy „fajn“ a „deprese“. Pak jsem na sobě začala pracovat. Rozhodla jsem se, že nechci být jako rodiče. Trvalo několik let, než jsem si vybudovala znovu své sebevědomí, odvahu a bez ohledu na ně začala žít. Změnila jsem myšlení z „to nejde“ na „dokážu všechno“. A rodiče mu do toho kupodivu přestali mluvit. Možná už proto, že jsem se jich přestala ptát na rady a chodila za optimističtějšími přáteli nebo četla knihy lidí, kteří dokázali, co já dokázat chtěla. Celou dobu jsem pochybovala o tom, že se ze zatvrzelého pesimisty dokážu převychovat na optimistu, ale… teď se mám skvěle. Život je krásný. Daří se mi plnit své cíle a každý den se dozvídám něco nového. Posouvám se v životě dál. Takže… všechno jde, když se chce 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.