Blog / Ženy Ženám živě – očima účastnice

Milá Alice,

chtěla bych Vám tímto poděkovat za včerejší summit Ženy ženám – Živě uskutečněný v Mahenově divadle v Brně. Přiznám se, že cestou na summit jsem si nebyla vůbec jistá, do čeho to vlastně jdu, ani zda mi to vůbec k něčemu bude. Nakonec se ovšem ukázalo, že toto setkání pro mě bylo důležitější než jakékoli jiné semináře či výukové kurzy, které jsem do té doby absolvovala, či knihy, které jsem do té doby přečetla… a že jich nebylo málo 🙂

 

První zlomový okamžik…

Zaujala mě vystoupení všech přednášejících, ale zlomový okamžik pro mě přišel se třetí z nich, Šárkou Kotvalovou. Šťastnou náhodou (nebo to nebyla náhoda?) jsem během jejího příspěvku seděla ve druhé řadě v lóži, skrytá před zraky ostatních žen, takže nemohly být svědkem toho, co se mnou vystoupení Šárky udělalo.

Šárka KotvalováVše bylo v pohodě až do chvíle, kdy řekla: „Teď vám ukážu osobu, silnou osobnost, která mě v mém životě velice inspirovala.“ Už v tu chvíli jsem instinktivně věděla co přijde, což se vzápětí potvrdilo, když se na promítacím plátně objevila fotka jejího tatínka.

Reakce, která se mi vzápětí dostavila, mě svou až brutální intenzitou zasáhla přímo do srdce. Prudce jsem se nadechla, načež jsem se začala třást po celém těle, z očí se mi valily slzy proudem a já tam seděla v té lóži, třásla se, vzlykala, modlila se, ať to nikdo nevidí, a zároveň se mi útržkovitě dralo na mysl, že bych se měla jít dát do pořádku někam na toaletu.

V té chvíli se mi totiž definitivně potvrdilo, že to, co se mi celé roky tak nějak opatrně vkrádalo do duše, jemné signály, které jsem do té doby dostávala z Vesmíru, o tom, co je v mém životě v nepořádku a proč se to pořád nelepší, byly pravdivé. Ale protože jsem se jimi do té doby neřídila, všelijak je před sebou maskovala a předstírala, že to vlastně až tak zásadní není, a že když nebudu nic dělat, ono se to nějak zlepší samo, bylo nutné, abych dostala takovouhle „facku“, která mě tam v té lóži svou intenzitou opravdu málem „porazila“. V té chvíli jsem tedy pochopila definitivně.

Kořeny všech věcí, které se mi v životě nedaří,
tkví v mém vztahu k vlastnímu otci.

Dokud si svůj vztah s ním nevyřeším na té nejhlubší možné úrovni, nebude se mi dařit ani nic dalšího, nenajdu si toho úžasného partnera, po kterém už dlouhá léta marně toužím, ani nebudu v životě celkově spokojená. Šárka ale nemilosrdně pokračovala dál a doslova mi tak dřela kůži z těla, když hovořila o nemoci svého otce a o tom, jak si vlastně jeho smrt přála… A jak se přitom bála vlastně o sebe, protože kdyby její táta zemřel, její dosavadní život by jí vůbec nedával smysl. Neb to mám v sobě i já, zasunuté tak hluboko, abych o tom ani já sama nevěděla.

Úleva přišla až ve chvíli, kdy pronesla: „Táta nemusel umřít, abych zjistila, že můžu žít svůj život podle svých vlastních představ.“ Takže i já mám ještě šanci. Můj otec dosud žije a já nemusím čekat na jeho smrt, abych začala žít svůj vlastní život a předtím mu řekla vše, co mám na srdci.

Red heart tree

Abyste rozuměla… aktuálně ve svém životě řeším téma partnerství. Nikdy jsem nikomu nebyla dost dobrá a svým partnerům jsem se snažila všemožně zavděčit, jen aby byli oni šťastní a neopustili mě a já nezůstala sama. Svoje vlastní pocity (a vůbec celou osobnost) jsem přitom totálně zadupala do země a zapřela. Stejně mě opustili.

Teď jsem už nějakou dobu sama a i když svému okolí (a co je mnohem horší, i sama sobě), tvrdím, že mi to vlastně až tak nevadí, protože jsem schopná se uživit vlastními silami a stejně jsem nikdy neuvažovala o tom, že bych chtěla mít rodinu, není to až tak docela pravda. Vlastně… moc toužím po tom, abych vedle sebe měla někoho, o kom bych věděla, že spolu zůstaneme až do konce, že jsme tu jeden pro druhého a že se na sebe můžeme stoprocentně spolehnout. Spřízněné duše, však to znáte…

Ale nedaří se mi to.
Mám za sebou pár nevydařených vztahů a zároveň i pár velmi bolestivých zkušeností. Navíc za situace, kdy většina mých kamarádek a kolegyň je šťastně vdaných nebo alespoň zadaných, a já musím na otázku „A ty chceš jet na dovolenou sama?“ odpovídat, že nechci, ale jinak to prostě nejde, je pro mě ještě těžší být sama.

 

Dostala jsem odpověď

A… jedna z otázek, na které měl summit Ženy ženám přinést odpověď (a pro kterou jsem tam vlastně i jela), zněla: „Nemám partnera, co s tím?“ A já se svoji odpověď dozvěděla.

Byla prostá, jak už jsem naznačila výše. Dokud si neurovnám svůj vztah s vlastním otcem a neřekneme si my dva věci, které je potřeba si říct, nikdy nenajdu toho správného partnera a ani já nebudu sama se sebou spokojená, protože někde uvnitř sebe pořád budu vědět, že věci nejsou tak, jak mají být… dříve jsem zkoušela různé věci, např. meditace, odpouštěcí a propouštěcí rituály, magické oleje… Nic z toho nepomohlo.

V mém životě se žádný princ na bílém koni neobjevil, vztahy se mi nelepšily a já pořád nebyla spokojená. Teď vím, že dokud si se svým tátou nesednu a nevyříkáme si všechno, co je potřeba si vyříkat, nikdy se nic v mém životě doopravdy nezlepší.

Barbora NádvorníkováNa toto zjištění se ale vzápětí nabalilo další, možná ještě závažnější. To přišlo během příspěvku Báry Nádvorníkové. Na konci všechny přítomné vyzvala, aby se zeptaly samy sebe, kterou část (Pannu, Matku, Čarodějku či Stařenu) ve svém životě málo žijí.

Když jsem se zeptala já sama sebe, s hrůzou jsem zjistila, že odpověď na otázku zní: „Všechny“.

A nejen, že pořádně nežiju žádnou tuto část, ale ještě k tomu nosím masku. Celý svůj dosavadní život. Vlastně jich nosím několik a střídám je podle toho, kde se zrovna nacházím a s kým mluvím… ale co hůř, nosím je i sama před sebou. Takže další drtivé poznání, které ten den přišlo, znělo: Nevím, kdo jsem.

Je mi 27 let a já nevím, kdo jsem, protože jsem doteď žila příběh někoho jiného. Podotýkám, že poté, co jsem si tohle uvědomila, se v mém nitru rozhostil obrovský klid… snad jako potvrzení toho, že mé uvědomění bylo správné.

 

Byla jsem vzorná holčička, co neodmlouvá

Dovolte mi prosím, abych to vysvětlila… možná něco z toho budete sama znát. Víte, od dětství jsem byla takový ten klasický prototyp hodné, vzorné holčičky. Začalo to údajně už v porodnici, kdy jsem, na rozdíl od ostatních dětí, nevřískala a jen se zvědavě dívala kolem. Doma taky se mnou nebyly žádné problémy, byla jsem takové to dítě „kam ho postavíš, tam ho najdeš“, nikdy jsem neodmlouvala, nezlobila, dělala jsem to, co se po mně chtělo… ani jsem neotravovala dospělé, aby si se mnou hráli, stačilo, když mi dali nějakou pěknou obrázkovou knížku, a já se zabavila na celý den.

Pak jsem nastoupila do školy a doma nastal teror, protože jsem musela mít krásné písmo a vůbec být ve škole dobrá, nejlepší, a nosit domů samé jedničky. Učení mi tehdy ještě šlo, takže jsem neměla problém požadavku rodičů vyhovět. Ve třetí třídě jsem začala dojíždět do základní školy s rozšířeným jazykovým vzděláváním, neměla jsem tam žádné kamarády, takže jsem si je opět našla ve svých oblíbených knihách (což mi zůstalo dodnes).

Pak mě rodiče přihlásili do hudební školy, abych se učila hrát na flétnu… neprotestovala jsem, ačkoli jsem si tehdy přála hrát na klavír. Ale rodičům se přece neodmlouvá, že? Tak jsem na flétnu chodila a doma poslušně trénovala. Uplynulo pár let, rodiče se rozhodli, že mi koupí klavír, když mi ta flétna tak hezky jde. Bohužel se mě na to opět nikdo neptal, což byla škoda, protože v té době (začínající puberta) už se mi na klavír vůbec hrát nechtělo. Ale rodičům se přece neodmlouvá, takže jsem se dalších x let trápila hrou na klavír. Dnes klavír zabírá rodičům místo v bytě a slouží jako odkládací prostor pro všechno možné…

Ženy Ženám živě - očima účastnice

Pak přišel čas na výběr střední školy. U mě byla volba předem jasná. Vůbec se nespekulovalo o tom, že Evička jednou půjde na vysokou, takže musela jít předtím na gymnázium. Nebylo relevantní, na které gymnázium jsem chtěla nebo nechtěla jít. Rodiče rozhodli za mě, jako vždy předtím. Tak jsem strávila čtyři roky na gymnáziu, tam už to samé jedničky tedy rozhodně nebyly, ale kupodivu doma to brali v pohodě. Možná to bylo i tím, že jsem nadále pokračovala ve svém vzorňáčkovství. Zatímco moji vrstevníci chodili o víkendu „pařit“, získávali své první zkušenosti s marihuanou a sexem, já jsem se po večerech doma připravovala do školy. Když už jsem náhodou někam vyrazila, vždy jsem byla do půlnoci doma. Přes noc jsem někde zůstala jen opravdu zřídka. Hlavně aby mi to šlo ve škole. Ani jsem nekouřila, nepila. Prostě vzorná holka, co Vám budu povídat…

Pak přišel další zásadní zlomový bod v mém životě, a sice výběr vysoké školy.

Víte, odmalička mě bavily jazyky a dějepis. Tajně jsem snila o tom, že se ze mě stane překladatelka. Chtěla jsem jít na FF UK studovat překladatelství a tlumočnictví, lákala mě i ona historie a pak také obor anglistika a amerikanistika. To jsem se dokonce odvážila doma říct. Co myslíte, že následovalo? Bylo mi vysvětleno, že tohle zkrátka není to pravé, s argumenty, které měly svou váhu, a proto jsem se nakonec na přání rodičů přihlásila k přijímacím zkouškám na právnickou fakultu. Ale nejen to. Jelikož oba moji rodiče jsou inženýři vystudovavší Vysokou školu ekonomickou, bylo nezbytné, aby se na tutéž školu pokusila dostat i Evička, a to přesto, že výslovně prohlásila, že speciálně tuhle školu studovat nechce, protože odjakživa válčila s matematikou. Ale rodičům se neodmlouvá, takže jsem si jednoho červnového dne šla poslušně vyzkoušet i přijímačky na VŠE. Bohudíky, nevzali mě.

Přihlásila jsem se tedy ke studiu na právnické fakultě, kam mě přijali. Fakultu jsem vystudovala dokonce s červeným diplomem. Dnes je ze mě magistra práv a já pracuji v oboru, který jsem vystudovala. Ale v koutku duše jsem nikdy nepřestala tajně uvažovat o tom, že se jednou budu živit něčím úplně jiným… ačkoli nevím přesně, co by to mělo být, protože se mě nikdy nikdo neptal, co vlastně chci já, a když už se mě někdo zeptal, bylo mi vzápětí vysvětleno, že je to hloupost.

 

Co jsem zjistila na summitu?

Že vlastně celý svůj život žiju příběh někoho jiného.
Žiju tak, jak mi řekli, že mám žít.
Dělám to, co mi řekli, že mám dělat.
Jdu tam, kam mě poslali. Jdu po cestě, kterou mě poslali.

Výsledek je, že ve svých 27 letech nejen vůbec netuším, co bych vlastně v životě chtěla dělat, jaké je mé opravdové poslání, ale co je horší, nevím ani, kdo jsem JÁ!!! Celý život jsem střídala masky, jak před okolím, tak sama před sebou. To, že se mi poslední dobou čím dál tím více dralo na mysl, že něco není v pořádku, že svůj život vůbec neprožívám, ale jen přežívám, bylo důsledkem výše uvedeného.

A to bylo nejdůležitější poznání celého včerejšího dne: nežiju svůj vlastní život, proto jsem nešťastná, i když navenek předstírám opak. To je i moje odpověď na otázku: „Kdy už budu šťastná?“

Až začnu žít svůj vlastní život… A to, že s tím někdo nebude souhlasit, že se to někomu nebude líbit, už nebude můj problém, ale právě jen problém dotyčné osoby… i kdyby to měli být lidé mi nejbližší, tj. rodiče. Jsem si samozřejmě vědoma toho, že rodičům vděčím ve svém životě za hodně a ještě víc. To mě ale nezbavuje práva ŽÍT SVŮJ VLASTNÍ ŽIVOT.

Ženy Ženám živě - očima účastnice

Včerejší summit pro mě znamenal první, možná ten vůbec nejzásadnější krok.

Uvědomit si, v čem spočívá příčina mého trápení. Je to první krok na mojí cestě k úplně novému, SVÉMU životu. Teď přijde druhý krok, začít toto uvědomění pomalu a postupně uvádět do praxe. Nebude to jednoduché, ale vím, že když se mi to podaří, všechno se v mém životě změní k lepšímu. A nakonec budou šťastnější i lidé kolem mě.
Za tohle Vám, Alice, z celého srdce děkuji.

 

Ze summitu jsem si odnesla i další inspiraci…

Najednou toužím žít svůj život skutečně autenticky, prožívat jej a ne jen přežívat, chci vnímat a vidět barvy, cítit vůně a dech větru na své tváři, chci se těšit vůní květin a kochat krásou západu slunce a vůbec života… chci život prožívat ve věcech jeho odstínech a rozmanitosti, kterou nabízí.

Chci žít jako žena s velkým Ž, silná, svobodná, autentická, krásná a naplněná.

Dokonce uvažuji o tom, že po mnoha letech pravidelného polykání prášků vysadím hormonální antikoncepci a začnu konečně vnímat svoje vlastní, přirozené a nenadopované tělo.
Za tohle Vám, Alice, ještě jednou z celého srdce děkuji.

Zároveň bych tímto chtěla poděkovat i všem dalším přednášejícím, jmenovitě pak:

  • Šárce Kotvalové za to, že mi s konečnou platností otevřela oči
  • Báře Nádvorníkové za její nesmírně krásný hlas a za to, že mi pomohla uvědomit si, že celý život nosím masku, i sama před sebou
  • Bee Benkové za její knihu Život je teď, kterou mám položenou na stole a nemůžu se dočkat, až se do ní začtu
  • Lilii Khoustnoutdinové za její nádherné šperky a za nové obzory, které ženám otevírá
  • Simoně Babčákové za její trefné hlášky a zjištění, že samota vlastně vůbec není tak strašná a mnohem horší je setrvávat po boku někoho, vedle koho se nemůžete svobodně ani nadechnout

 

Děkuji Vám všem a upřímně doufám, že se ještě někdy na nějakém podobném setkání uvidíme. Velice se přimlouvám za to, aby včerejší summmit Ženy ženám nebyl poslední.

S láskou,

Eva

Další články v kategorii

Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze
  1. Lenka napsal:

    Dlouho jsem na těchto stránkách nebyla a zrovna dnes, kdy mě asi po měsíci něco přimělo kliknout na záložku v prohlížeči, najdu jako první článek… – TOTO. Jelikož jsem na „Ženy ženám – živě“ také byla a mé zážitky byly opravdu silné a inspirativní, s chutí jsem se začetla. A pak to přišlo…
    Chvilku mi připadalo, že jsem to psala já. S tím rozdílem, že mi je 26 a jde o vztah s mamkou. Ale jinak od povahy hodné holčičky přes plánování mého studia a života rodiči, hraní na hudební nástroj a zapírání, „maskování“ sama sebe před okolím i sebou samotnou – situace „jako přes kopírák“. Taky nevím, kdo jsem, co chci, kam v životě směřuji. Mám dojem, že vlastně pořád čekám, až mi to zase někdo poví nebo nalinkuje, jako bych neměla právo o sobě sama rozhodovat. Ale snažím se to změnit. I díky summitu Ženy ženám. Zkušenosti mi říkají, že moje rozhodnutí, dle mého pocitu a intuice, vnitřního vedení jsou správná a vedou mě správným směrem do budoucna. Vidím to na příkladě klavíru. Naprosto chápu, že u Vás je odkládacím místem. U mě to mohlo dopadnout stejně. Měla jsem ale trošičku štěstí.
    Rodiče se totiž nemohli dohodnout, na co budu hrát (že by se mě třeba zeptali? =o) Jeden chtěl housle, druhý flétnu. Pořád se dohadovali a já jako hodná holčička se přece nemohla vměšovat do rozhovoru dospělých, i když šlo o mě. Jenže v ZUŠ už chtěli vědět, na co budu hrát, a tak jsem prostě před učitelkou v přípravce nesměle kuňkla svůj sen – klavír. Na rodičovské schůzce, to překvapením zaskočená mamka pouze odkývala a já v duchu skákala radostí =o)
    Dnes jsem za to vděčná a děkuji rodičům, že nakonec neprotestovali, ptz. hra na klavír mi nesmírně pomáhá. Je to pro mě naprostá relaxace, způsob odreagování třeba právě ve chvílích, kdy jsem v křeči a mám pocit, že to dál neunesu, že jsem neschopná, a to jen proto, že se kvůli ostatním snažím být někdo jiný. Při hudbě se uvolním. Pokud ji chci opravdu prožít, musím odložit všechny masky, být sama sebou a při tom vycházejí na povrch všechny pocity, hluboko ukrytá přání, tužby, myšlenky a nápady. Když zaklapnu víko, cítím se sama sebou a často zjistím, že situace, která mě předtím trápila, má naprosto jednoduché a MÉ vlastní řešení, které jsem jen neviděla, ptz. jsem řešila, co by tomu řekli ostatní. Klavír je můj důkaz toho, že mám poslouchat sebe, pokud má můj život někam vést.
    Držím pěsti na Vaší cestě vlastním životem. Ať se nám oběma daří žít spokojeně a podle sebe =o)

  2. Margit napsal:

    Také jsem, Evi, seděla při vystoupení Šárky v lóži. Ubrečená, rozmazaná, roztřesená. Ale děkuji a to, že jsem si uvědomila, jak je být důležité sama sebou a už konečně přestat být tou hodnou holčičkou. Děkuji, děkuji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.