Blog / Ženská krása…

beauty reflectionŽeny v sobě nosí neskutečný dar, tu krásu, sílu a touhu, kterou muži tak obdivují a udělají pro ni cokoliv. Dar, který má nekonečné možnosti. Jak s ním ale nakládat, jak být ve své kráse a přitom ji ustát? Jak být ta bohyně v každém pohybu? Jak unést nevraživost ostatních žen, které tak neskonale touží být ve své síle a nemůžou? Jak být ve své plnosti a kráse a nebýt „ laciná děvka“?

Kolem 12 let jsem si začala všímat něčeho zvláštního, muži se na mě dívají jinak. V jejich pohledu byl oheň, který byl moc přitažlivý, ale také strašidelný. Většinou mě polilo horko, tváře se mi zarděli a v břiše jsem cítila vzrušující pocit brnění. Dělo se to hlavně když jsem se pohybovala s lehkostí, kdy jsem měla úsměv na tváři, a z očí mi zářila radost. Věděla jsem, že tohle je čeho chci zažívat spousty. Ale jak, když jsem od žen, těch moudrých žen, které přeci měli odpověď na vše, slyšela: „Ta to s chlapama umí. Nebudu se prodávat, na to jsem příliš hrdá. Je to taková koketa. Podívej se na ni, „ coura jedna“.

Jak jsem si mohla dovolit poznávat tuto nádheru? Jak jsem mohla překročit svůj stín a učit se o své síle, kdo mi to ukáže, poradí? Ze strachu o nepřijatelnosti, jsem vybrala cestu potlačení své přirozenosti. Nevěděla jsem co s tím a jak být s muži a poznávat svou krásu. V prostředí „dospěláků“ vznikala zvláštní atmosféra při vyslovení slova sex. Co to je, co se to s nimi děje? Nějakým tajným kódem jsem věděla, že tohle slovo se spojuje s tím, co prožívám. Ale taky jsem věděla, že tohle je nepřijatelné.

Nerozuměla jsem tomu, neměla jsem nikoho, kdo by mě zasvětil do světa dospívající ženy a tak jsem bloudila a schovávala svoji přirozenost.

Abych nevyzařovala krásno, které nosím v sobě, ukrývala jsem ho. Mé tělo se tvarovalo podle toho, jak jsem krásno ukládala společně se zlobou, že nemůžu „být“. Mé boky byly větší a ženštější, a já je víc a víc nenáviděla, jelikož mi připomínaly tu touhu, tu neskutečnou touhu „Být“. Být viděná, přijatá, krásná, prostě já. Komentáře mužů byly nepřijatelné, boj uvnitř nesnesitelný. Kalhoty byly jasnou volbou, nejlepší „kapšáče“ ty nevyzvednou mé krásné křivky a muži se nebudou dívat. Udělat můj zevnějšek co nejhrubší, oholená hlava, piercing v puse, cigarety, byla mise schovat svojí krásu. Jen abych nebyla něžná dívka a přitom to bylo to, po čem jsem nejvíce toužila. Jenže i s oholenou hlavou, percingem jsem byla krásná mladá žena a muži se stále otáčeli, stále hráli na tu strunu, kterou jsem se rozhodla potlačit již jako malá holka.

Má nenávist k mým krásným ženským bokům došla tak daleko, že jsem šla „pod kudlu“. Rozhodla jsem se skoncovat s mým ženským zadkem. Podařilo se, aspoň na několik měsíců. Fyzická bolest a pohled na fialovomodré nohy od kyčlí až po lýtka byla přijatelná daň za ztrátu ženských křivek, které mi přinášely tolik starostí. Jenže to mělo háček, mé moudré tělo si pamatovalo, proč bylo ve tvaru plnosti. Vědělo, že musí chránit krásno uvnitř, tu touhu v mé pánvi, kterou jsem se rozhodla schovat hodně dávno. Mé moudré tělo dělalo přesně to, co jsem já chtěla a protože k tomuto úkolu má jen několik nástrojů, použilo tu měkoučkou, peřinkovou ochranu zvanou tuková tkáň a do roka mě vrátilo do původní krásy.

Až když jsem začala chápat souvislosti a začala přijímat svoje tělo a touhu v něm čekající, tuková ochrana nebyla potřeba. Jsem vděčná, za moudrost mého těla a moc si vážím toho, že mi dává najevo, když neposlouchám. Dnes se těším ze své krásy, kterou hýčkám a moc miluji.

Alice Najmanová

www.zivotvnas.cz

Další články v kategorii

Inspirace Sebeláska Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.