Blog / Willy Wonka a továrna na život

Willy Wonka je kotě neznámého pohlaví a původu, které se k našemu domu zatoulalo jednoho letního večera. Měl černou hebkou srst, několik šedivých chloupků nad tlapkami a vševědoucí oči lesknoucí se na slunci jako ocelová modř. Chvíli jsme si s ním pohráli, v náhlém záchvěvu inspirace mu přidělili jméno a nakonec se ho snažili nasměrovat ke dveřím našich pro-kočičích sousedů. Jsme holt „psí lidé“ a v péči o zatoulané kočky nejedeme první ligu.

Ale Willy Wonka byl prostě Willy Wonka. Všemocný. Kňoural, mňoukal a osobitým projevem přesvědčil sousedku, aby nás přiměla se ho ujmout. A tak jsme získali nočního nájemníka. Jen na jednu noc. A pak se uvidí.

Wonka se v domě choval velmi kultivovaně. Každou místnost prozkoumal, k večeři si dal jatýrka a televizní stolek spontánně využil jako pelíšek. Když jsme se mu náhodou ztratili z dohledu, začal mňoukat a pátrat po nás. Po celodenním hledání nového domova byl unavený, a tak celou poznávačku příbytku zakončil vydatným spánkem. Ráno nás probudilo známé mňoukání. Nebral si servítky, hbitě vyskočil na postel, aby dostal svou porci mazlení. Když jsme snídali, polehával na pohovce a jedním okem střežil, zda jsme pořád s ním.

Intuitivně jsme cítili, že k nám Wonka patří. Černé klubko lenošící na žlutém gauči je jednoduše neodolatelné. Jenomže nemáme vlastně rádi kočky, nikdy jsme žádnou nechtěli, co to bude stát peněz, a co ty jeho chlupy všude, co kdyby se někde poto, zatímco tu nebudeme,… A tak jsme kočičí mimino nemilosrdně vyexpedovali na prosluněnou terasu, udělali mu tam pelech, přidali misku s mlékem a odjeli do práce. Večer uvidíme, určitě se do té doby zatoulá k sousedům nebo najde původního majitele.

Potíž byla, že jsme se na něj celý den těšili. Co asi teď dělá? Myslíš, že na nás bude čekat?

Nečekal.

Pocítili jsme zklamání. Venkovní i vnitřní prostor domu jsme průběžně monitorovali pohledem, ale vševědoucí oči nikde. Dokonce jsme se zastavili za sousedkou, zda ho neviděla. Neviděla. Tak jsme si šli po svých s tím, že Wonka už je určitě u někoho jiného. Přesto nám to ale nakonec nedalo a rozhodli jsme se ještě jednou obejít dům. Konečně jsme Wonku našli. Ležel mrtvý v trávě u cesty.

Byl to zvláštní večer. Těšení se na „nechtěného“ přistěhovalce vystřídané bezprostředním kontaktem s jeho smrtí. Slzy. Pocit viny. Neměli jsme ho nechávat venku. Ne samotného. Zpackali jsme to na plný čáře.

Willy Wonka neměl devět životů. Měl ale úžasnou moc se za astronomicky krátkou dobu dotknout všeho v nás.

Připomněl nám, co tak rádi nevidíme. Například fakt, že když se do něčeho pustíme, je potřeba do toho jít na 100%, převzít veškerou zodpovědnost.V opačném případě jít raději od toho hned na začátku. Nic napůl. Připomněl nám, že když cítíme, že je něco správně, nemáme se nechat odradit zbytečnými obavami a strachy.Připomněl nám, že k blízkým se máme chovat tak, abychom se s nimi mohli kdykoliv rozloučit a vše důležité bylo včas vysloveno. A hlavně – je jen neskonale málo věcí, kterými má smysl se stresovat.

Willy Wonka byl zkrátka formát.

Člověk je v některých ohledech zoufale slepý. Většinou i víme, jak by věci měly být, teorii máme v malíku. V praxi se však často chováme úplně opačně, ukolébáni zdáním nekonečna. Až dokud nám přes cestu nepřeběhne náš „Wonka“ a nedonutí nás se konečně zastavit.

Monika Němcová

P.S.: Máme tě rádi.

Další články v kategorii

Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.