Blog / Výchova nebo ochočování

Rodina a firma – co mají společného?

Baví mě hledat společné prvky ve všech oblastech našeho života. Už ve firmě jsem si představovala, jakou asi výchovou prošli naši zaměstnanci, že se chovají tak jak se chovají. A teď, když provázím klienty, už plně chápu, co znamená to sladění soukromí a práce. I když se jedná o pracovní téma, vždy se v něm odráží i něco ze soukromí a když přijde člověk řešit soukromí, dostaneme se i do práce. Všechno souvisí se vším a najít nový směr je opravdu někdy běh na dlouhou trať. Dva nekonečné příběhy jsou výchova dětí v rodině a „(pře)výchova“ zaměstnanců ve firmě.

Tenhle článek bude plný otázek, a může být fajn si na ně odpovědět.

Silné téma je vkládání ambicí a nerealizovaných snů do dětí

Kdo z rodičů netouží po tom, aby to jejich potomek jednou dotáhl „DÁL“ a nechce pro něj TO NEJLEPŠÍ? Ale co když přeženeme svůj tlak na děti a jsme zklamaní, že nedělají dostatečné pokroky, neučí se na samé jedničky a neumí ani tolik, co sousedův Pepíček? Možná každý neúspěch vidíme větší než je, vytváříme si domněnky a scénáře, jak ten náš miláček dopadne jednou špatně a co všechno by mohl, ale nebude mít. Ale jak tohle víme? Jsme opravdu ti chytří a zkušení? Co když je to jinak? Kolik je v tom respektu a důvěry, že i to naše dítě si jednou s životem poradí? Kolik strachu na něho už v dětství nakládáme, že něco nezvládne a přitom je to naše? Co se děje, když svoje pochyby a obavy byť jen vy myšlenkách vysíláme do systému? Dítě ještě umí bezpodmínečně milovat a každou takovou informaci ze systému proto vycítí a otevřeně přijímá. Nevědomky tak snižujeme jeho sebedůvěru a pokud to takhle trvá po celou dobu výchovy, pak si možná ani v dospělosti netroufne na řešení banálních problémů. A co myslíte, že udělá, když v práci potká šéfa nebo šéfovou, kteří po něm chtějí, aby byl disciplinovanější, výkonnější a pro-aktivnější! Buď vnitřně trpí nebo střídá zaměstnání, v obou případech však se cítí být obětí systému a hledá původce neúspěchu ve svém okolí.

Všechno to souvisí s naší zdravou vnitřní silou

Každý ji v sobě máme při narození. Děti se rodí čisté, ničím nezatížené v myšlení a s dobrým základem žít kvalitní život v pohodě a zdraví. Ví přesně kdy mají hlad a jak se přihlásit o jídlo. Na rozdíl od dospělých, ony ještě umí žít přítomným okamžikem, netrápí se tím, co bude když….. Proto malé děti většinou neumí reagovat na otázky do minulosti např. typu „Co bylo ve škole?“ Ony to prostě prožijí v té aktuální chvíli a hned nato už žijí dalšími přítomnými okamžiky.

Vnitřní síla ale může onemocnět a slábnout s věkem, s vlivem prostředí, v kterém vyrůstáme, se vztahy ve kterých žijeme a hlavně s tím, čemu jsme ochotni uvěřit a přizpůsobit se. A v tom hraje nezastupitelnou úlohu vliv rodiny a přesvědčení, kterými děti připravujeme na budoucnost. Jak často vaše dítko používá slova jako „ne, nejde to, to neumím, nechce se mi“? Vědci zjistili, že se negativní slova ve slovníku dětí objevují mnohem dřív než slova „ano, jde to, to zvládnu“. Odkud to asi mají? Kolikrát od nás slyší „to nedělej, na to nemáš, to ani nezkoušej, na to nesahej, ať nespadneš“? Co od dětství slyší to v životě očekávají a používají a může to být prapříčina toho, proč se pak jako dospělí zbytečně bojí, nemají odvahu věci měnit a učí se říkat situacím „ano“, aby se s nimi psychicky vyrovnali.

Vést nebo ochočovat?

Daří se vám vychovávat človíčka, který je upřímný, otevřený, nadšený každou drobností, hravý, radostný, nepotřebuje lhát a cokoli skrývat, protože se ničeho nebojí? Vše se mu daří s lehkostí a bez velké dřiny? Pak máte šanci, že i v dospělosti se dokáže na všechno podívat s důvěrou a láskou, které tak všichni v poslední době hledáme. Práce pro něj bude radostí, úkoly výzvou, kolegové fajn partou a vnitřní pocit odměnou.

Ale jak se to stane, že některý malý človíček sice navenek působí jako šikovné dítě, ale už v dětství uvnitř sebe hraje hry, stydí se, bojí, nedůvěřuje okolí ani sám sobě, vyžaduje nebo naopak odmítá chválu druhých, neumí se radovat z maličkostí, dokonce je schopen později i lhát a podvádět? Z té pravé vnitřní síly se dostává do falešné, nedělá věci přirozeně, poctivě, s respektem a v pravdě a máme tu další velké téma – muž přestává být pravým mužem a žena ztrácí své vnitřní ženství. Jen když bude mít štěstí, potká v zaměstnání nebo v životě lidi, kteří mu přímo ukáží nebo zprostředkují cestu k sebeuvědomění, změně uvažování i chování.

Vnější a vnitřní motivace

I téma vhodné pochvaly ve správné chvíli je nasnadě. Naši generaci nikdo příliš nechválil a tudíž jsme to ani my nijak zvlášť neuměli. Dnes je to naštěstí jinak, ovšem doba s sebou nese i s extrémy, že jsou děti od malička chváleny a odměňovány za cokoli i za každé hovínko v nočníčku. Zvykají si postupně na vnější motivy a stimuly, stávají se pasívními, protože vědí, že pochvala přijde. Pomalu ale jistě se tak pěstuje na pochvale závislost a schopnost rozlišit opravdový úspěch či neúspěch se snižuje. Logicky pak mohou mít v dospělosti problém ocenit úspěch ať svůj nebo cizí o příjímání upřímné pochvaly nemluvě. Když je pak v práci někdo pochválí, znejistí je to a očekávají, co za to druhá strana bude chtít. Je totiž mnohem jednodušší pochybovat než důvěřovat.

Jen zdravě sebevědomé dítě umí být spokojené samo se sebou a s tím, co v které vývojové fázi umí a má, není závislé na vnější pochvale a věcech. Ví, kdy udělalo něco dobře a kdy pochybilo. Je na nejlepší cestě být vědomým dospělým a to je ten nelepší dar, jaký mohou rodiče světu dát.
Nejlepší věci totiž vůbec nejsou věci. …

Slova „lídr nebo kouč“ jsou hlavně spojována se sportem a businessem

Přitom úspěšná firma a kvalitní rodina mají tolik společného. Dětem také můžeme být dobrými lídry a kouči a připravit je do života tím, že:

  • hledáme a propátráváme neustále, jaký to talent v dítěti dřímá a co ho baví ze všeho nejvíc
  • s nimi mluvíme o tom, co právě teď už umí dobře a posilujme to v nich
  • pokud se jim něco nepodaří, neděláme z toho tragedii, ale ptáme se, co se z toho naučili pro příště
  • nepoměřujeme dětské úspěchy našima očima, necháme je to posoudit z jejich úhlu pohledu, aby si samy přišly na to, co se jim daří
  • chválíme i za drobné úspěchy, jsme přitom konkrétní a pravdiví
  • a když vidíme, že oni to třeba tak úžasné nevidí, pak se zajímáme o jejich názor
  • vnímáme všemi smysly okamžiky, kdy mají chuť povídat o tom, co je baví, co se jim líbí, co je inspiruje a jaké mají své dětské vize, protože oni je prostě mají, a nasloucháme jim
  • pomáháme jim vize a sny rozvíjet a naplňovat i kdyby to nebylo úplně v souladu s našimi představami
  • rozebíráme s nimi různé situace a společně hledáme, co je i na nepříjemných věcech dobrého
  • budujme sami v sobě důvěru, že ony mají svoji cestu v sobě a že co budou chtít, to v životě mohou dokázat

Shrnuto – nejsme rádci ze své zkušenosti, ale dáváme jim prostor mluvit o sobě, protože JAK JINAK ZJISTÍME, CO JE PRO NĚ TO „DÁL a NEJLEPŠÍ“?

Podobnost s péčí o zaměstnance ve firmě není čistě náhodná. Společným prvkem je totiž „UNIKÁTNÍ LIDSKÁ BYTOST“.

Helena Futerová

http://www.helenafuterova.cz/

Další články v kategorii

Bohatství, peníze a hodnota Inspirace Rodičovství Sebeláska
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.