Blog / Stydlivost – přirozenost, návyk, či provinění?

O stydlivosti se napsalo mnoho. Na jedné straně slyšíme, že je to přirozený aspekt naší osobnosti, důkaz o tom, že každá holčička má ve své přirozenosti se stydět, poukazuje to dle mnoha definicí i na morální emoci v nás. Děláme něco „špatného“, „hříšného“ či „nevhodného“, měly bychom se stydět a je to tak „správně“, aby přišlo „pokání“.

Je však pokání stejné jako pochopení? Na druhé straně jsou zde však názory, že stydlivost je důkazem nízkého sebevědomí a obavy z toho svobodně si užívat a plně žít každým momentem. Jak to vidíte vy? Když zapomenete na vše, co jste o tom slyšely, jen zavřete oči a řeknete si nahlas slovo „stydlivost“, co cítíte? Jemné rozpaky, intimní stud, zranitelnost při projevení citů, témata, o kterých se běžně nehovoří, předvádět se či něco úplně jiného?

little girl is playing hide-and-seek hiding face

Vždy jsem bývala trochu stydlivá, někdy více, někdy méně. Občas jsem si tento ojedinělý pocit i užívala a připomínalo mi to, že tam uvnitř je malá holčička, která je neustále se mnou. Dovoluje mi být spontánní. Nicméně, jak jsem se vyvíjela a tím myslím svůj osobní růst, tuto „stydlivost“ jako by najednou vystřídal jiný nespecifický pocit.

Mohla bych ho popsat jako úleva, svoboda a svolení být sama sebou. A nejkrásnější na tom bylo, že to svolení jsem si zase mohla dát jen já sama. Mnoho vnitřních záležitostí mi v tom chtělo bránit, ale prostě nějak už neměly šanci. Správný moment nastal a byl tu právě teď.

Síla pravdivosti a upřímnosti k sobě samé byly tou transformací. Záměrně nechci použít slovo „vyléčení“, protože jemná stydlivost je krásná a může být i atraktivní. Je to vzpomínka na to, jaké je to být malá holčička, předvádět se a tak hezky se stydět, pýřit a užívat si pozornost.

Nicméně jak rosteme, jsme učeny se stydět za své myšlenky, touhy, představy, sny a posléze slova i skutky, které nesplňují morální představy. A to je podle mě špatný druh stydlivosti, který přijmeme za svůj a napomáháme tak procesu neupřímnosti a lží k sobě samým.

Je přirozené mít touhy, vášnivé představy, neskutečné a přitom tak skutečné sny, které jsou jen naše. Nemají nic společného s partnerskou láskou, úctou, s naším morálním nastavením. Je to jen krásná informace pro nás samotné. Kdo jsme, co chceme a co musíme objevit. Někdy skrze svého partnera, někdy pouze skrze sebe.

Je vážně v pořádku žít a mluvit tak, jak to cítíme. Vyjadřovat svým životem to, co je naší podstatou. Jednu etapu života to může být divoká a nespoutaná žena, které není nic svaté. Další část svých zkušeností a zážitků prožívá jako mírná, klidná, moudrá a pokorná žena. Vzápětí se z ní stává energická, dynamická a úspěšná bohyně, která se z ničeho nic přemění ve starostlivou matku.

Každá z nás má právo být takovou jakou v daný moment cítí. Bez pocitů viny, strachu a stažení se. Nemůžeme se vměstnávat do rolí, které nejsou naše. Ten scénář a režii si řídíme my samy. Jestliže děláme něco, co nejsme my, vždy se nám to vymstí, protože dříve nebo později, přijdou ty zkušenosti a zážitky, které potřebujeme. Vjemy a moudrost, kterou si nutně potřebujeme zažít, abychom pochopily, kdo jsme a kým máme být. Ve chvíli, kdy jsem toto pochopila, tak jsem přestala soudit a hodnotit.

Nikdo nikdy neví, v jaké fázi vaše (ne)přítelkyně právě je, co musí pochopit, prožít a k jaké etapě svého ženského života právě (ne)vědomě míří.

V jaké fázi jste vy? 🙂

Jana HruškováJana Hrušková
lektorka, celostní terapeutka, tvůrkyně, mentorka

www.vivaenergia.cz

facebook/uzivejme.si

 

 

Další články v kategorii

Inspirace Sebeláska
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.