Blog / Splněná přání

Opět vyrážím na cestu. Za vizí svého nového bydlení. Ráno mě vzbudil sen. Měla jsem v něm takový záchvat smíchu, že mě to probudilo. Hmm, říkám si – to je dobrý začátek.

Před pár týdny jsem se jela podívat do Orlických hor, pak do Jeseníku, ubytovala se na blind v Horní Lipové a během třech dní jsem si svou přítomností a třemi články o zážitcích z okolí, získala srdce několika místních. Našli mi ubytování, domeček, nabídla se možnost spolupracovat s lázněmi.

 

Vše se propojilo

Splněná přáníA já v klidu jela domů. Už v autě cestou zpět jsem cítila, že to není ono, že je to tam krásné, ale jsou tam mnohá ALE. Je to daleko od Prahy, v domečku je sice krásná energie, ale nahoře, i když je 6 postelí, nic z toho není moje ložnice. Chci otevřít svůj dům pro práci s lidmi, a potřebuji jeden svůj pokoj, místo, kde budu mít svoji oázu. Kde se mi bude skvěle spát i psát.

Ano, jela jsem z Jeseníku, uklidněná, že mám kam jít, ale s vědomím, že někde je jiné místo. Místo, které nebude mít žádné ale. Rozhodla jsem se – je to Vysočina. Vždyť to vlastně říkám od začátku, uvědomila jsem si.

Zrovna jsem psala nějaký mail svým ženám v databázi. Nakonec jsem připsala dovětek – svoje rozhodnutí přesunout se na venkov a požádala jsem o tipy či informace. Během dvou dní mi přišel e-mail od nějaké ženy: „A kde na Vysočině myslíš? My žijeme v Ledči, to je také Vysočina, ale je to její kraj. Mám se ti zeptat, nebo chceš být raději ve středu? Kolem Nového města a tak? My jsme mezi Prahou a Brnem.“

Joj, to byla věta, která mi zazvonila. Tohle jsem přeci říkala od začátku – ano, ideál by byl, kdyby to bylo mezi Prahou a Brnem. Prostě jsem to říkala. Nevěděla jsem, zda to je rozhodnutí srdce nebo hlavy.

Přála jsem si, aby to místo bylo dobře dostupné ze všech stran země.

Napsala jsem jí: „Kolem Nového Města to je krásné, ale nic mě tam nezavolalo, neměla jsem chuť tam jet a ubytovat se, hledat. Ale jak jsi mi napsala ty, tak se tam prostě chci jet podívat. Můžeš mi prosím doporučit nějaké ubytování? Nejlépe v rodinném penzionu, abych se setkala s místními?“ Odpověď přišla vzápětí: „Můžeš spát u nás, máme volný pokoj.“

Zavolaly jsme si, a vše bylo domluvené.

Jela jsem, a v hlavě se mi nabízely různé možnosti. Jednak myšlenky na náročný víkend, kdy jsem cítila velkou nespokojenost s akcí, na které jsem byla. Tyto myšlenky jsem vždy poslala do dáli, to už je pryč. I ti lidi, kteří tam byli… prostě tohle je minulost… nechala jsem vše odplout do dáli.

Pak se nabídly nápady typu – to přeci není tak jednoduché, jet někam a najít si bydlení. Že se to povedlo v Jeseníkách, to neznamená, že se to povede zase. I tuto nabídku jsem odmítla. Přišla několikrát, ale velmi snadno jsem podpořila druhý výběr. „Bude to jednoduché a půjde to hladce.“ Jen jsem se v tom podporovala, bez násilí. Měla jsem intenzivní pocit, že jedu domů, že toto je ono. Že to dopadne.

 

Přijela jsem ke známé ženě, přivítaly jsme se a ona mi ukázala můj pokoj. Ach, ten je skvělý, ani se mi nebude chtít odsud. Bylo znát, že se zde medituje, úplně dýchal energií. Pak jsme sedly a ona mi říkala: „Víš, přemýšlela jsem, kam tě nasměrovat. Oba s mužem máme nejraději Lipnici. Kdybychom nebydleli tady, tak žijeme tam. A včera mi muž řekl, ať ti dám kontakt na pana J. Že prý tam něco pronajímá a je místní, bude mít přehled.“

Ukazovala mi Lipnici na mapě.

Bylo to, jako když ukazuje nějaký trojúhelník a jasný bod. Ok, jedu tam. „A můžeš se stavit cestou ještě v sousední vesnici, je tam něco na prodej.“

Jela jsem. Lipnice byla na kopci. Uprostřed hrad. Hmm. Zavolaly na mě velké stromy nad starým hřbitovem. Volám pánovi, na kterého jsem dostala kontakt. Stručně mu říkám do telefonu, že hledám celoroční pronájem a že pracuji s lidmi. Vpadne mi do řeči a ptá se: „Kde jste?“ Udávám polohu. „Aha- tak běžte doprava, pak dolů, po 150metrech zahněte a tam jsou domy… až dojdete k domku – pod popelnicí najdete klíče a mrkněte se dovnitř.“

Splněná přání

 

Zalapala jsem po dechu – že by to bylo až tak jednoduché?

„Mají tam přijet hosti, ale jestli tam nebudou, tak se podívejte a já tam budu za půl hodiny,“ dodal ještě.

Paráda – řekla jsem si a šla podle návodu. Našla jsem popelnici i klíč. Podívala se dovnitř. Vidím prostornou kuchyň, kde se může společně vařit. Prostor se otvírá do obýváku – kde trůní krbová kamna, ach a velké sezení. Dva gauče, tři křesla. Místa tak osm, deset lidí. A francouzské dveře. Otvírám je. Tři schůdky. A kolem mě jen zeleno a naprosté soukromí.

Malý kousek zeleně, tak jdu dál – velmi zajímavý strom, něco jako kaštan, mě vede na další louku. Výhled do krajiny a opět soukromí – a taky bazén. Usměju se, jeden z mých požadavků byl, mít v blízkosti vodu. Potřebuji ji k životu. Tady jsem se usmála, no jo, ale tohle bude přes zimu prázdné.

Jdu zpět a po schodech nahoru. Dva pokoje. První, tři postele a místo na další dvě. Otvírám druhý pokoj – a jsem doma. To je můj pokoj, moje ložnice. Svítí sem slunce, je zde velká manželská postel, balkonek s výhledem do větví a další postel. Když ji šupnu vedle, tak tady mám prostor na psaní. Ano, to je moje oáza.

V ten moment je mi jasné, že jsem se zamilovala.

Čekám na majitele a vnímám detaily. Pak jsme venku a ukazuje mi, jak o pár set metrů dál má postavenou dřevěnou pyramidu. No to je bomba. Pustil mě dovnitř. Uprostřed je lůžko. Je jasné, že tento prostor je na léčení.
„Páni, čí to je?“ „No, moje,“ říká majitel.
Tak vida, spřízněná duše. No, to je bomba. Přála jsem si žít tam, kde budou rádi, že tam jsem, že pracuji, jak pracuji.

Jdeme k domu a potkáváme se s jeho psem. Vítá mě veselým očucháním. Pán to okamžitě zaznamenává: „To je moc dobré, že na Vás neštěká,“ a já vím, že jsem zrovna prošla tím nejlepším hodnocením.

Bavíme se o ceně. Zatím byl objekt používán jen jako rekreační objekt. Což je pro mě skvělé, protože není zarovnaný nábytkem, ani zde nejsou energie minulého majitele. Sama se divím, že mě sem pan J. spontánně poslal, teď tedy bude záviset na tom, zda se domluvíme na ceně.

 

Dáváme si večer na rozmyšlenou

Uvědomuji si, že je to nové krásné, že je to krásný odraz mě, toho, jak moje cena stoupá. Chodí ke mně překrásné věci. Ještě jsem se pana J. zeptala, kde je na doběh nějaká voda. Vytřeštil na mě oči a poslal mě do lesa. Mají zde několik lomů.

V lese jsem jako doma – prostě kameny v lese – to je jak kolem Jičína. Najdu lom, vykoupu se a cestou zpět zabloudím do sousední vesnice. Pobavím se s pánem přes plot a k večeru dorazím zpět. Já mám jasno. Nemohu se jet podívat někam jinam. Přesto prosím o nějaké znamení, jestli to je skutečně pro mě správné místo. A když vyjdu z lesa, koho nepotkám – na kole proti mně jede pan J. Usměju se.

Splněná přání

Dobře, ale jestli to je skutečně pro mě, tak mi udělá dobrou cenu. Mám v hlavně cifru, kterou chci platit. Ale to se dozvím až ráno. Když ucítím nejistotu a nervozitu, s jakou cenou druhý den přijde, tak si jen řeknu, jestli to nevyjde, tak jen proto, že má přijít něco lepšího. A lepší než toto, hmm tak to tedy bude. A jsem v klidu. A přesto nabitá jak dynamo.

Dochází mi další věci. Je to Haškova Lipnice – tady se mi bude psát. Tady můžu pracovat s lidmi a taky psát skvělé texty… V lese to je jak v mé domovině. Jako v českém ráji… Dojedu zpět ke kamarádce, a říkám jí rozzářeně, nejde to skrývat – „Já mám hotovo“. Ona na mě vytřeští oči.

„No, nechci to zakřiknout, ale mám pocit, že ano.“

Chytneme se za ruce a radujeme jako malé holky.

Vypravuje mi, jak o mém přání řekla před mužem, a on jí ponoukl, tak se zeptej, co přesně chce. A pak mu zase řekla, že přijedu a on že si vzpomněl na pana J. Vše jen tak mezi řečí, lehce… a já přijedu, dostanu kontakt, zavolám a dostanu dům…

Povídáme si dlouho do večera. Nejsem tu náhodou, tato žena si také prošla anorexií, posedlostí makrobiotikou. Jsem tak vděčná, že s ní mohu mluvit, přináší mi cenný pohled, informace. Je to tak plodné.

Ráno čekám, až bude přijatelný čas na telefon, volám, a cena je přesně taková, jakou jsem chtěla. Jsem úplně rozjařená, teď už svoji radost nedokážu brzdit. Ještě si sice beru den na rozmyšlenou, ale sama vím, že je to jen formalita. Seběhnu dolů a říkám to kamarádce. Chci jí poděkovat za to, že mi napsala, i jejímu muži. Cítím, jak je krásné, když muž a žena spolupracují…

 

Jsme obě naměkko tak jedeme ven. Lenka mě bere k Sázavě. Na překrásné místo, které se vhodně jmenuje Stvořidla. Stojíme na kamenech v řece a necháváme se nabít, očistit, mě vše teprve dochází…

Děkuju – křičím vodě
Děkuju – křičím do vesmíru

Ano, život může být lehký a krásný, když se odmítnu trápit a když si nedělám zbytečné starosti.

Jsem u řeky celý den. Volám novinu dcerám, mají radost se mnou. Napadá mě. Ještě potřebuji velké auto na přestěhování, a když vyřizuji jednu pracovní záležitost s kamarádem, jen tak mezi řečí to řeknu. A on – já tě odstěhuju. Mám velký auto.

Bože, je to možné? Tak jednoduché to je!

„Děkuji. To budu moc ráda,“ říkám mu.

Mám pocit, že letím nahoru… a mohu jen děkovat…

Děkuji.

 

Magda Křepelková
Magda Křepelková

Psychosomatika
Autorka příběhových knih
www.magdakrepelkova.cz

Další články v kategorii

Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.