Blog / Pro vizi si musíte dojít k sobě

Dobře, tak dneska. Tak právě teď, 5 minut před půlnocí 5.11. je ten čas, ve kterém začínám psát své vyprávění o své Cestě za vizí. Ten pocit, že právě teď se část mého příběhu chce přenést do slov na papír, mě vytáhnul z postele. Že by fakt, že jsem se před skoro 40 lety narodila v čase právě 5 minut před půlnocí, hrál svou malou roličku? Ať je to tak či onak, já už důvěřuji své intuici, a když zavelí „TEĎ“, tak jdu.

Byl konec června, když jsem se rozhodla, že jedu. A od toho okamžiku mě proces Vision Questu nalodil na palubu a začal ve mně pracovat. Tedy, to volání ve mně pracovalo mnohem dřív, ale čekala jsem, až plně uzraje. Až něco ve mně jasně označí to, pro co si jedu, na co přesně hledám odpověď, kterou těžko získávám v běhu každodennosti, i když jsem osobním rozvojem prosycená a vcelku protřelá, jaké kapitoly potřebuji uzavřít a kam a jak vykročit nově.

Letošní rok byl pro mě, a vlastně stále je, rokem velmi přelomovým. Rozešla jsem se po 9 letech s partnerem, odstěhovala se, pro našeho synka jsme se rozhodli pro střídavou péči, stala jsem se součástí několika nových pracovních projektů, rozhodla se spojit svou životní cestu s novým partnerem a můj táta přichází do věku, kdy začíná potřebovat intenzivní péči svých blízkých.

Tedy vcelku slušný výčet okolností, na které má mnoho lidí různé názory, postoje, rady, ale cizí postoje nejsou nikdy naše vlastní. A i jakkoliv vědomější a pokrokové náhledy zůstávají jen náhledy zvenku. To, co je pravda pro 10 lidí v mém blízkém okolí, nemusí fungovat pro mě, pro mé srdce, pro mé cítění a prožívání. A jak si ustát sama pro sebe svá intuitivní rozhodnutí? Kdo mi může ukázat tu pravdivou odpověď pro mě, i když je úplně jiná, než by kdo čekal i já sama?

Moje duše. Moje srdce.

V tichu a časovém meziprostoru, kdy s ní rozmlouvám. Kdy jí naslouchám a ona mě.

Cítila jsem, že potřebuji pro celou tuhle svou situaci najít místo vnitřní spravedlnosti, bez viny a zloby, sílu učinit kroky, které je třeba učinit, s láskou a moudrostí. Chtěla jsem posbírat střípky své duše, které jsem cestou životem poztrácela a najít v sobě místo celistvosti, ze kterého mohu sloužit světu. Chtěla jsem najít bod rovnováhy a harmonie pro všechny své vztahy. Chtěla jsem láskyplně uzavřít ty kapitoly svého života, které už nejsou živé nebo prospěšné. Chtěla jsem najít hluboký smysl ve všech svých životních rolích – jako ženy, dcery, matky a partnerky. Chtěla jsem najít jasný směr, kudy dál jít v životě osobním i pracovním. Najít vnitřní vedení a sílu kráčet novou cestou.

Jak být dobrou mámou v této nové životní situaci? Co je třeba učinit pro oboustranně dobré vztahy s mým bývalým partnerem? Jak žít čistě nový vztah? Jak pečovat o tátu a zachovat dost prostoru i pro svůj život? Jakým projektům se věnovat a jakým ne, i když jsou zajímavé všechny?

Důležitou roli v mém rozhodování hrál i fakt, ke komu cítím důvěru, aby mě tímto procesem provedl.

Holger, laskavý padesátník z Německa, si získal důvěru mého srdce už v dubnu, kdy jsme se potkali na výcviku v Councilu (kruhovém sdílení), který on vedl a já tlumočila. Jeho jemná a přesto pevná energie mi dávala pocit bezpečí. Takže bylo jasno, že na Vision Quest odlétám do Skotska, kde jej každý rok v srpnu pořádá v angličtině.

Během těch 2 měsíců od rozhodnutí do odletu do Skotska, se mi v životě intenzivně promítaly doplňující souvislosti a detaily k mým otázkám. Tátova plánovaná operace kyčelního kloubu se komplikovala a několikrát opakovala. Vztah s mým bývalým partnerem přinášel různé výzvy, na které jsem těžko nacházela láskyplná řešení, která by respektovala nás oba, protože srdce spolu s rozumem nesouhlasily. A tak to bylo ve všech otázkách, které jsem si pokládala.

Před odletem jsem ještě absolvovala jednodenní Léčivou pouť se záměrem uvidět důležité indicie o svém životě. Když se dnes dívám na tenhle „výlet“, hlavní esencí toho dne byla potřeba odpočinku, pomalého tempa, hledání orientace na neznámém území, převaha bytí nad konáním a konec nutnosti všechno vydržet podle plánu. Vrátila jsem se totiž domů před požadovaným západem slunce, protože jsem prostě chtěla být ten večer se svými blízkými. Věděla jsem, že bych to vůlí vydržela, ale víc už jsem nechtěla. A teď se usmívám, protože mi to zpětně dává tak obrovský smysl, jak to do sebe s celým tím procesem a jeho moudrostí krásně zapadá. Těch 12 dní ve Skotsku se těmto mým aktuálním životním tématům věnovalo poctivě do hloubky.

Místo Findhorn ve Skotsku je malebné, s překrásnou energií, která rozhodně aktivity, jako je hledání Vize, svým geniem loci podporuje. Naše skupina byla národnostně pestrá, německo-britsko-francouzsko-česká. V pěti přípravných dnech jsem se znovu a znovu dívala na stínová místa své duše, kde jsem už mnohokrát byla i do nových zákoutí svého života. Jak postupně všichni spolupoutníci sdíleli své příběhy a životní zastávky, na kterých se nacházeli, objevovali jsme společné zkušenosti, strachy a v nich pramenící odvahu, vzájemnou podporu a lásku. Objevit skutečnou esenci toho, pro co si do samoty jdu, nebylo až zas tak snadné. Představa, že se svlékám jako had, který svou starou kůži svléká až v okamžiku, kdy je jeho nová kůže pod tou starou, odumřelou, zcela připravena plnit svou ochrannou funkci, mi dělala a stále dělá velmi dobře. Své prohlášení, svou novou kůži, jsem poctivě ohmatávala, s pomocí vedení našich průvodců opakovaně přeformulovávala, než ta posvátná věta byla naprosto esenčně ryzí. Takovou větu vyslovuje nahlas srdce a je jí prosycen celý prostor. Na vteřinu se zastaví svět. Když jsem ji vyslovila, něco v sobě jsem odšpuntovala. Spustila jsem půlhodinový proud tichých slzí, které mi stékaly po tváři jako skleněné korálky. Znění té věty je pro mě osobně posvátné, nebudu ji sdílet v plném znění, leč vězte, že se týkala mé ženskosti, zranitelnosti, pocitů a lidské hodnoty. Do hloubky až na kost.

4 dny a 4 noci ve vnitřní samotě, v lese s výhledem na moře, bez jídla, jen o vodě, v plné vnímavosti a přítomnosti se svými pocity byly nepředstavitelně výživné. Pocity, vzpomínky a prožitky přicházely ve vlnách. Slzy střídal klid, smích a radost. V jednom dni jsem chodila bosa po pláži s nohama v moři, potkávajíc hejna tuleňů, i měla na sobě 5 vrstev oblečení včetně lyžařských kalhot a rukavic. Oplakala jsem tolik svých životních situací, které jsem chtěla jinak. Potkala se se svými pocity viny, napsala dopisy prosící za odpuštění, dostávala vize pracovních projektů, které stačilo jen zapsat. Chodila jsem po lese, seděla a pozorovala moře, tuleně a putování slunce po obloze, skládala srdce z rudých kamenů a byla.

Poslední noc, rituální bdění a čekání na nejhlubší vnitřní odpovědi, vize své další životní cesty bylo náročné nejen tím, že to byla nejchladnější noc celého pobytu, která začínala písečnou bouří. Strávila jsem ji oblečena do nejteplejšího oblečení a ještě v péřovém spacáku. Byla dlouhá. Opravdu dlouhá. A ten největší poklad jsem dostala těsně před úsvitem. Poslední vteřiny temnoty jsem uviděla, jak důležitou roli pro mě hraje v životě domov. Teplý lidský domov, bezpečný a láskyplný přístav pro všechny členy mé rodiny.

Když jsem se pak vrátila do základního tábora, byla jsem šťastná. Zářily mi oči, stejně jako všem ostatním spolupoutníkům. Hluboké sdílení příběhů během zbývajících 2 dnů bylo dojemné, silné a léčivé. Každý z nás si donesl poklad. Vnitřní poklad a kompas. A každý příběh obohatil všechny ostatní. Protože jsme všichni ze stejného lidského těsta. Naše příběhy se v mnohém podobají. A kdokoliv objeví léčivý prožitek svého osobního příběhu, pohne tak vnitřně i příběhy všech naslouchajících. A to se stalo. Jsem pokorně vděčná za tento dar, kterého se mi dostalo, který jsem si mohla dopřát. Děkuji i za to, že mi celou dobu stál po boku Zdeněk, můj současný partner, který byl coby asistent součást týmu průvodců, tedy se mi dostávalo zvýšené péče. I když musím přiznat, že absolvování takového procesu v partnerských rolích přináší v mnohém silné výzvy. Byly chvíle, kdy si mě můj vnitřní proces vzal natolik, že jsem si o žádném partnerství nebyla ani trochu jistá. Jakákoliv jeho blízkost byla pro mě nepohodlná. A jen díky svým zkušenostem mi dokázal dát plnou láskyplnou svobodu celého prožívání a ustát můj odpor a nekontakt. Jít do rizika, že se budeme vracet každý sám bylo těžké, ale nutné. Dnes, když jsme spolu, je tahle zkušenost naopak velmi posilující pro náš vztah. Zná můj příběh celý, v plné emoční síle, obnaženosti a zblízka.

Návrat do reality byl poměrně obtížný. Těžko se mi zvykalo na rušné velkoměsto, požadavky vnějšího světa, nechtělo se mi vůbec komunikovat, připadala jsem si ještě pár týdnů mimo. Dokonce se mi „vnějšími okolnostmi“ rozbil notebook a vyřadil mě tak na 3 týdny z virtuálního kontaktu. Dnes jsou to 2 měsíce, co jsem se vrátila. A moje cesta stále pokračuje. Proces vnitřní přeměny totiž Vision Questem začíná, ale rozhodně nekončí. Období přerodu trvá celý následující rok. Tedy ze mě odpadává vše, co už do mého života nepatří. Odpadávají vztahy a pracovní spolupráce, které patří do mého starého prožívání světa. Což mě v prvním momentě vždycky znejistí, než si uvědomím pravé souvislosti. Situace mě stále vystavují zkouškám, jestli své rozhodnutí, které jsem nahlas vyslovila, myslím vážně. Nedovolí mi uhnout. Procházím životem se stále hlouběji se otevírajícím prožíváním zranitelnosti. V osobním i pracovním životě. Jasně, že prožívám situace, kdy se zadrhávám, kdy mám tendence jet ve starých kolejích. Zvládnout věci vůlí, na sílu a sama, bránící se zranitelnosti. Ale zároveň pevná měkká síla mé duše, které jsem se zavázala, mě v pohybu k ženské zranitelnosti podporuje a vede. A tím vyživuje všechen můj život, všechny mé stávající vztahy a pracovní projekty, nechává ukončovat staré situace v lásce a nechává vznikat nové projekty z plného srdce. Jako je třeba náš projekt JUST LOVE, který je nepopiratelně z mé části vyživován esencí mé vize.

Chcete zažít stejné vnitřní léčivé dobrodružství? Najít své nejhlubší odpovědi? Pojeďte s námi na 11-denní hledání vize příští rok.

Hledáte svou vizi spíše v pracovní oblasti? V ročním programu Vědomý lídr se se svou duší v procesu Leader Questu potkáte stejným způsobem. Bude mi ctí předat vám to nejlepší, co ve mě je.

Šárka Kotvalová

www.sarkakotvalova.cz

www.zenskepribehy.cz

Další články v kategorii

Inspirace Vaše příběhy Vztahy
Přidejte se do diskuze
  1. Katka napsal:

    Krasne Sarko a tak otevrene. Ja prochazim podobnym obdobim, po 15 letech jsem bez partnera. Obcas se ztracim ve strachu a unavy delat sve holcicce mamu i tatu. Ale pracuji na sobe, tedy na hledani toho co je pro me to nejlepsi. Ikdyz vse co pro sve stesti potrebuji uz mam -) zdravou dceru, milujici rodinu, dobry vztah s byvalym, zdrava zvirata, prirodu, tanec….partner chybi, ale mozna protoze si mam v sobe jeste neco poresit nez prijde ten spravny. Naslouchat sve dusi a srdci a ne se chtit prizpusobit svemu novemu partnerovi. Nevzdat se sve vize, najit odvahu jit si za ni a hlavne verit, ze JA to dokazu. Ted jak to pisu, mi vse nejak doslo. Jsem vdecna za tuto moznost a za tuto svobodu. S laskou Katka Frodlova

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.