Blog / Pravý život jen pro odvážné

Flying parachutes from dandelionNejsem spisovatelka, píšu jak to ze mě proudí, jak to cítím…spontánně. Svým příběhem chci být příkladem toho, že život se dá žít jinak a změny jsou možné i když je Vám už „-sát“ a po tom, co jste spadli až na samé dno a máte pocit, že už nejde vstát…

V době socialismu jsem žila běžný rodinný život – práce a domácnost – jedinou radostí a smyslem byly mé dvě děti. Vztahy se příliž nedařily, dvakrát jsem se rozváděla.

Když mi bylo skoro ke 40, poznala jsem svého současného partnera. Přistěhoval se ke mně a po čase jsme se rozhodli spolu postavit dům, do kterého bych si časem vzala i stárnoucí rodiče. Stavěli jsme ohromný dům mimo město, upravovali pozemky okolo, úplně měnili terén, budovali přístupové cesty. Nikdo nevěřil že to zvládneme, dělali jsme do úmoru za každého počasí. Bavilo mě to, ale časem jsem si uvědomovala, že jaksi přestávám být ženou – že jsem spíš dříč a chlap. Navíc mě napadlo, že si stavím „zlatou klec“, kde budu mít tolik práce, že nebudu mít čas pro sebe – na to, co by mě těšilo. Tak to taky bylo víc než 10 let. Zahrada, dům, rodiče (nakonec chtěli zůstat ve městě), první malý vnouček. Dělala jsem všechno pro všechny, dřela na domě a na zahradě a přestávala být sama sebou. Propadala jsem pocitům bezvýchodnosti, nenaplněnosti. Neviděla jsem vůbec možnost jak z toho, navíc jsem se stala závislá na partnerovi (po stránce technických věcí v domě) a žila i z peněz od rodičů. Vlastně jsem se nechávala ovládat – ale samozřejmě jsem to byla já, která to měla řešit. Nevěděla jsem co s tím a bořila se jako do močálu stále hlouběji. Vztahy v rodině mezitím houstly z důvodu financí – maminka přes ně řídila celou rodinu a kupovala si mé dospívající děti.

Začala jsem samozřejmě hledat východisko v prášcích na uklidnění, na spaní, brzy nastoupily i antidepresiva. Začaly i zdravotní problémy a začalo jich přibývat, spolu s nimi pak i problémy v partnerském vztahu.

Jak začaly přibývat zdravotní problémy, vztahy se úměrně tomu zhoršovaly – už jsem neměla sílu se rozdávat a podpírat druhé – byla jsem jak křeček v kleci – nesvobodná, spoutaná okolnostmi, povinnostmi, strachy a nedůvěrou sama v sebe. Kdysi hrdá lvice se změnila v uzlíček nervů, v trosku zmítanou emocemi. Celé noci jsem nespala, byla jsem přecitlivělá, nemocná, vyčerpaná…a partner mi přiměřeně dával najevo, jak si mě nemá za co vážit.

Po mnoha dávkách antibiotik, selhání imunity a třech operacích jsem se dozvěděla, že mám zhoubné onemocnění – lymfom – a jak mi bylo řečeno, teoreticky tak 3-5 let života. Následoval prudký dopad až na dno – asi 14 dní děsu a hrůzy z toho, jak budu jako troska po chemoterapii čekat kdy se vrátí nemoc, na kterou ještě není lék. Sháněla jsem na internetu informace o své nemoci, diskutovala online se stejně nemocnými, obhlížela jsem paruky a ztrácela se před očima. Poté, co jsem zjistila, jak většina nemocných vzdává svou zodpovědnost za vlastní život a slepě poslouchá nařízení bez snahy sami se sebou něco dělat, jsem se rozhodla, že takhle ne! Já si nenechám vzít možnost o sobě rozhodovat.

Krátké období, které následovalo, patří k nejkrásnějším a nejhlubším v mém životě – pocit vděčnosti, pokory, radosti ze svobody a z každého okamžiku, který tady můžu prožít – tohle si přece nedám vzít! To je to, proč jsem tady, to nejcennější, co mám.

Odmítla jsem veškerou léčbu a začala se léčit sama-makrobiotikou. Jezdila jsem na kurzy přes půl republiky, celé dny jsem se pak ještě i doma učila vařit, 100x žvýkala každé sousto a zase hubla, tentokrát o víc než 10 kilo.

Kromě kurzů vaření jsem meditovala a začala si uvědomovat, že co mě léčí, není jen zdravá strava, ale hlavně to, že jsem vzala život do svých rukou, že jsem za něj převzala zodpovědnost. Dozvěděla jsem se o možnosti cesty do Peru, o cestě „k sobě“ prostřednictvím ayahuasky. V tu dobu už se problémy v partnerském vztahu natolik vyhrotily, že jsem zase spadla až na dno svých sil. Navíc mi zase na hrudníku vyrostl další útvar, jen pár centimetrů od místa, kde mi asi před rokem vyoperovali podobný, ze kterého mi pak diagnostikovali lymfom. Cítila jsem, že tohle už nedám. Odešla jsem v noci s pár věcmi ze svého domu a vydala se autem naslepo bez sebemenší představy, kam se poděju a jak to se mnou bude dál. Přespala jsem na hotelu za městem, pak jsem přesídlila do prázdného bytu po rodičích. Všechno to bylo jako zlý sen. Měla jsem pocit, že tohle už neutáhnu, že to prostě nemám šanci v té situaci přežít.

Ale zase jsem v sobě našla sílu a vydala jsem se na cestu svého života, do Peru. Ayahuaska mi ukázala mnohé a během jedné session jsem si prošla silným procesem pokory, vděčnosti odpuštění. Do rána mi pak opadl otok kolem boule na hrudníku a útvar, který předtím pulsoval a rostl, se začal zmenšovat. Domů jsem se vracela na kost vyhublá (i po průjmech z ayahuasky), ale beze stopy po nádoru. Rozhodla jsem se vrátit zpět domů, postavit se čelem situaci a neutíkat sama před sebou.

Bylo to velice těžké, denně jsem vstávala jako z mrtvých s nedůvěrou k partnerovi, stále ještě bez kapky sebeúcty a energie. I když jsem tomu nerozuměla, cítila jsem, že touhle lekcí mám projít až do konce…Vyzkoušela jsem všechno co se dalo-psychology, různá doporučení, vše bez výsledku. V Peru jsem ale dostala ještě další dar mimo spontánního uzdravení a pochopení odkud to všechno vzešlo. Dozvěděla jsem se tam o metodě, která mi nakonec pomohla doslova vstát z mrtvých. Zase byly semináře, pracovala jsem sama se sebou. Projasnily se vztahy s rodiči, dětmi, vztah k domu, do kterého jsem se vůbec neměla sílu vrátit. Všechno mi tam totiž připomínalo období těžkých depresí, smutku, strachu – a jejich důsledků. Hlavně jsem ale od základu přebudovala vztah k sobě samé.

S partnerem jsme si do té doby prošli oba očistcem, až časem se mi přiznal, jak trpěl i on, co cítil, jak mu bylo. Jak jsem se postupně měnila já, děly se ty změny i v něm . Dnes si mě váží jako nikdy předtím. Život mě nesmírně baví a i když mi na dveře klepe „sátka“, mám spoustu báječných plánů do budoucnosti a žiju tady a teď.

To je můj příběh. Svým příkladem chci ukázat jiným ženám, kterým se hroutí život, ŽE TO JDE, I KDYŽ JE TO NĚKDY TĚŽKÉ A ZDÁ SE, ŽE UŽ NENÍ ŽÁDNÁ NADĚJE. Je třeba najít v sobě sílu, odvahu, tu ženu v sobě, jakou chceme být…a pak za tím jít cestou, která je pro nás ta pravá-kde to cítíme nejvíc. Nikdo jiný to za nás neudělá, je to náš život. Je důležité zůstat sama sebou a jako první dělat ty věci, které jsou pro mědůležité, ne ty které spěchají. Můžeme se modlit ke svým bohům o pomoc, oni nám ale vždycky dávají to pravé – přesně ty situace, kterými máme projít, abychom se poučili a našli svoje štěstí. Pro mnohé z nás není snadné uvěřit, že ztráta, nemoc a bolest jsou v dané situaci tím nejlepším. Chce to jen jedno – nejen se modlit a věřit… to nestačí. Pokud VÍM, nebojím se a zvednu ten svůj zadek a jdu věci dělat jak nejlíp umím – tedy i s chybami – pak se spojí všechny síly Universa (nebo si to nazvěme jakkoli) a pomoc přijde. Ale jsme to my, kdo musí udělat ty kroky, aby se vše dalo do pohybu…Dnes vím jedno – ten pravý život je jen pro odvážné, ale stojí to za to…:)

Hana Olšovská

Další články v kategorii

Sebeláska Vaše příběhy Zdraví
Přidejte se do diskuze
  1. Petra Klimešová napsal:

    Moc inspirativní, držím palce a přeju sluníčko do dalších dnů. Zajímalo by mě, jak jste vycestovala do Peru? Petra

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.