Blog / Pořádná facka od života je k nezaplacení

Nevím proč, ale většinu svého života jsem se neměla zrovna v lásce. Sebeláska, to je téma, které hýbe světem, nemyslíte? A i já si v ní už začínám rochnit, poznávat ji a opravdu si ji užívat. Vždy to tak ale nebylo…

Na vysoké škole, kdy jsem dosáhla svého vrcholu v předstírání, že jsem nejvíc, ale opravdu nejvíc v pohodě a že nechápu, co to lidé stále řeší, se Vesmír rozhodl, že takto tedy Edito ne. A poslal mi nezapomenutelnou facku. Onemocněla jsem…

Pořádná facka od života je k nezaplacení

 

Nemoc mi zohyzdila tvář

Levou polovinu obličeje jsem měla o 10cm hnutou a obří bouli na bradě. Moji nejbližší mě téměř nepoznávali.

Začalo to jako nevinný pupínek, který vyrostl do hnisající, mokvající boule. Hnis se mi usídlil i mezi vlasy. Veliké mokvající boláky o průměru až pět centimetrů. Bylo období, kdy jsem ani nemohla ven, hnis ze mě doslova kapal. Musela jsem si u hlavy držet kapesník, který byl po 10minutách zcela promočený.

Nebyla antibiotika, které bych nevyzkoušela.

Spolkla jsem všechno a vždy doufala, že právě tato zelená, bílá, růžová kulička bude ta zázračná. V duši jsem se však měla černo a nepopsatelnou bolest a vztek ženy, která je znetvořena.

 

Začala jsem se sama sebe štítit

Tolik jsem si přála najít léčitele, šamana, který by mi pomohl. Nikdo však nepřicházel a ti, které jsem sama navštívila, nevěděli. Pila jsem čaje, patlala si na otevřenou, hnisající ránu úplně, ale opravdu úplně vše! Dvakrát jsem si nechala do obličeje i říznout skalpelem, protože „co když je tam něco, co hnisá“.

Vzpomínám si, jak se mi málem lebka rozpadla pod váhou doktora, který se silou snažil hnis z rány vytlačit. Marně. Nic nepomáhalo.

Putovala jsem od jednoho specialisty ke druhému.

Až nyní cítím, že je škoda, že se mě ani jeden z nich nezeptal, proč si myslím, že zrovna mě postihlo něco podobného? A co mi to vlastně přináší dobrého? Asi bych tenkrát vzteky nad podobnou otázkou vylítla z té hnisající kůže, ve které jsem tolik nechtěla být… :), ale právě tím bych na to možná i přišla.

Nebyl však ještě ten správný čas. Byla jsem dalším pacientem před dveřmi ordinace. Zkoumali ty moje boláky a lidé v tramvaji se ode mě začali víc a víc odsouvat. Tenkrát jsem netušila, co mě to čeká za dlouhou cestu…

Po necelém roce této bolesti a skrývání před veřejností jsem byla hospitalizovaná na 1. lékařské fakultní nemocnici na Vinohradech. A po dlouhé době jsem si konečně oddychla. Za nemocničními okny jsem se skryla před celým světem a dopřála si padnout na úplné dno.

 

Zkoumali mě, testovali a nevěděli

Všechny testy vycházely na jedničku. Vysadili mi všechny léky (uf, konečně). Ještě nebyly mobily, na chodbě byla závěsná telefonní budka, a tak jsem měla všechny ideální podmínky k tomu být opravdu sama se sebou. A co vám budu povídat, to byl tedy mazec… 🙂

Kdo jsem? Kam jdu? S jakými vlastnostmi se u sebe denně setkávám? Srovnávám se s ostatními, soudím, pomlouvám jak ostatní, tak sebe… Co mě opravdu baví? Proč mě ostatní nechtějí přijmout takovou, jaká jsem? A přijímám se já taková, jaká jsem? Ani omylem, ale od ostatních bych to moc ráda. A jaká vlastně jsem…??? Myšlenky jely jedna za druhou.

Pořádná facka od života je k nezaplacení

 

Po 14 dnech strávených v nemocnici jsem se jednou večer podívala z nemocničního okna na hvězdy a to nekonečné nebe a ta síla, která mnou projela, mě doslova posadila na zadek. Asi poprvé jsem pocítila tu nebeskou krásu, lásku a pokoru. Odevzdaně jsem tam seděla a pokorně začala přijímat vše přesně tak, jak je.

Po tvářích se mi řinuly slzy, byla jsem tak šťastná…

A nakonec jsem s absolutní láskou, vděčností a pokorou přijala i svou hnisající zohyzděnou tvář. I to jsem já…

Ráno přišla velká vizita, která při pohledu na mě zkameněla. Nastalo dlouhé, několikasekundové ticho. Na obličeji jsem totiž měla jen dva malé stroupky. Boule na bradě, hnis a veškeré mokvání bylo pryč.

Druhý den jsem šla domů. V obrovském, přešťastném šoku.

 

Za půl roku jsem šla na kontrolu

„Jméno“, zeptala se sestřička.
„Ne, nikoho pod tímto jménem tady nemáme.“ Řekla po chvíli.

Stála jsem tam jako přikovaná. Cože? Moje celá karta, se vším, co se o mé zvláštní nemoci nasbíralo, všechny testy, výsledky, vzkazy lékařů, zákroky a recepty na prášky, byla PRYČ. Neměli o mě žádný záznam. Jako bych tam nikdy, nikdy neležela.

„My jsme se stěhovali a do toho malovali, tak je možné, že se vaše karta ještě někde najde…“

A tak jsem se tam už nikdy navrátila
a věřím, že se ani už nikdy nevrátím. 🙂

Řekli byste, že na takovou lekci nemůže člověk nikdy zapomenout? Ale věřte mi, že mé ego a má nadutost mi velice lehce, i po takovéto zkušenosti, jednou za čas dokáže snadno zakrýt mé srdce. V tom momentě ten můj pomyslný alarm v podobě zohyzděné tváře začne jednat. Tentokrát však už vím, čím to je a proč se to děje.

Podívám se do nebe, poděkuji a začnu znova.
A vždy s tou největší pokorou…

 

Edita Berková
Autorka sportovního programu pro maminky (nejen) s kočárkem

www.strollering.cz

Další články v kategorii

Sebeláska Vaše příběhy Zdraví
Přidejte se do diskuze
  1. Jana napsal:

    Taky mám husí kůži,na mě seslali embolii,tak to na chvíli pomohlo,zamyslet se nad životem…

  2. Klára napsal:

    Mám podobnou zkušenost…s ekzémem v obličeji.. úplné ataky a když se pak zamyslím co je způsobuje zmizí.. .ale někdy je to opravdu těžké.. jooo ego!!! to je věcc 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.