Blog / Poplavu

Neumím plavat. Tak. Řekla jsem to. Napsala jsem to. Je to venku.

Od základky to vnímám jako svůj obrovský handicap. Možná největší. Něco, co jsem se vždycky snažila utajit a většinou se mi to i dařilo.

Mám za sebou i pár chabých pokusů, jak to změnit. Jak se to naučit. A v podstatě jsem se to i naučila – technicky. Chodila jsem do kurzu pro neplavce. Takže vím, jak s rukama a nohama, jak to sladit, jak dýchat. Ale neumím to. Udělám pár krásných temp, pár správných nádechů – většinou tak dva až tři, a pak zahrabu na psa a stoupnu si, popřípadě se chytím okraje bazénu. A protože je mi trapně, tak do bazénů nechodím a u moře si přeju, aby sakra všichni z pláže okamžitě zmizeli. Abych mohla jít do vody a zkoušet si to. Být s ní sama. Nějak smysluplně navázat ten vztah. Protože to není tak, že bych vodu neměla ráda. Fascinuje mě. Je to skoro takové to nábožné tremendum etfascinansrespekt hraničící se strachem a zároveň fascinující přitažlivost.

Jednou jsem absolvovala úžasnou skupinovou meditaci živlů. A doteď si pamatuju ten pocit z vody, který jsem při ní měla. Chtělo se mi z toho až brečet, radostí a zároveň smutkem a nenaplněnou touhou. Meditace s vodou byla mnohem silnějším zážitkem než meditace s ostatními živly, o kterých jsem si do té doby myslela, že jsou „ty moje“.

Celý můj problematický vztah s vodou se znovu silně vynořil s tím, že vidím, jak moji malou dceru voda láká, ale zároveň je vůči ní opatrná. Nechci, aby se pod mým vlivem vodě vyhýbala. A vnímám to jako šanci i pro sebe. Nebo možná hlavně pro sebe.

Koupila jsem si nedávno první číslo Pravého domácího časopisu a začetla se do rozhovoru s Lucií Harnošovou, která provozuje obchody Brána k dětem. Mluvila mimo jiné o životním mezníku, kterým se pro ni stalo setkání s vodou, o tom, jak je voda léčivá. A už se mi hrnuly slzy z očí. Protože já to vím. Já to cítím. Ale je to ta nenaplněná touha. Slzy se hrnuly dál, když jsem si pustila video na stránkách Blanky Sudíkové, která ta setkání s vodou pořádá, a i potom, když jsem Blance po několika dnech zavolala a se zadržovaným pláčem jí popisovala to, jak chci, aby moje dcera měla k vodě pěkný vztah, a že jsem to možná hlavně já, kdo potřebuje pomoct. Už jen ten rozhovor byl hladivý a konejšivý, jako ta voda.

A tak jsem si vyrobila úplně jednoduchou mapu snů. Ne tu každoměsíční, na kterou sbírám podněty už od novoluní a při úplňku je seskládám do koláže. Vytvořila jsem si mapu jen s jedním obrázkem. Zaměřenou na jeden konkrétní cíl. Vystřihla jsem si z časopisu fotku Lucie a její dcery při potápění na kurzu. Nalepila ji na kartičku, napsala k ní větu, které chci věřit a nalepila si ji na skříň, kde ji mám pořád před očima. Manifestuju svou touhu a věřím. A držím si palce.

Někomu to může znít přehnaně. Já vím. Myslím ale, že hodně z nás má nějakou takovouhle bolavou touhu. A já jí chci jít naproti a vím, že mapy snů fungují. Tahle mě zavede k mé vodě. Do mé vody.

Kam byste chtěli s mapou snů dojít vy?

http://pisudenik.blogspot.cz/

Další články v kategorii

Inspirace Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.