Blog / Nejkrásnější období v životě ženy, aneb všechno je relativní

Balím si věci a celé je to až děsivě podobné tomu, když jsem se do porodnice balila před necelými dvěma lety. Noční košile, toaletní potřeby, něco na čtení, porodnické vložky a kalhotky. Tehdy jsem taky věděla, že druhý den budu rodit. Byla jsem natěšeně rozechvělá, trochu nejistá (chystala jsem se posledních 14 dní před termínem konečně odpočívat a lékař v poradně mi oznámil, že zítra ráno nastupuji do porodnice) a mírně vyděšená.

Tentokrát jsem zoufalá, zničená a strašlivě vyděšená.

Tehdy jsem porodila zdravé, krásné a donošené miminko. A teď… pořádně nevím, co se vlastně bude dít. Vím jen, že budu rodit a na konci bude… nic?… S… m… r… t?
Ještě dnes se to bojím pojmenovat.

Nejkrásnější období v životě ženy

Už když se narodil Kryštůfek, věděli jsme, že pár měsíců po jeho prvních narozeninách se pokusíme o dalšího potomka. V listopadu jsem si zažila první (mírně, nejsem totiž brečící typ) obrečenou menstruaci, v prosinci už jsem podle několika neklamných signálů tušila, že to vyšlo.
A vyšlo :))

 

Těhotenství se potvrdilo den před Štědrým dnem

Byly to nejhezčí Vánoce. Pravda, první těhotenství bylo oproti tomuto naprostá selanka, od Silvestra ke konci února jsem se prozvracela, toužila jsem celé dny spát a manžel se, myslím, bál se mnou střetnout i jen pohledem, jak jsem byla milá.

Také jsem oproti prvnímu těhotenství cítila větší obavy, což přičítám tomu, že s narozením prvního dítěte se prostě aktivovaly mateřské city a instinkty, z nichž nejsilnější je ten ochranitelský. Nemohla jsem se dočkat výsledků prvotrimestrálního screeningu, abych si mohla konečně vydechnout. Dokonce jsem „radostnou novinu“ držela v tajnosti (nepočítám-li asi 6-10 nejbližších přítelkyň :)).

Když jsem výsledky konečně držela v ruce, nesmírně se mi ulevilo, screening byl negativní, tzn. riziko postižení eliminováno. Po konzultaci s gynekologem jsem se rozhodla odmítnout i odběr plodové vody, abych se vyhnula riziku potratu. Vzhledem k věku (36 let) jsem ale měla podstoupit ještě screening druhotrimestrální naplánovaný na 18. týden těhotenství.

Na plánované ultrazvukové vyšetření jsem jela naprosto klidná a dokonce jsem si cestou v tramvaji uvědomila, jak jsem šťastná (a jak málo si to uvědomuju). S úsměvem jsem vzpomínala na miminko, které nám předchozí týden na 3D ultrazvuku odmítlo ukázat pohlaví, zato si roztomile cucalo paleček. Vyšetření probíhalo jak mělo až do okamžiku, kdy lékařka zmlkla a zvážněla. Laickým odhadem jsem poznala, že prohlíží srdce a říkala jsem si, že jde třeba o nějaký drobný problém, mírně omezující, konec konců nemusí být každý sportovec

„Nechci Vás strašit, já nejsem kardiolog,
ale je tam srdeční vada a myslím, že to není dobrý.“

 

A to byla přesně ta vteřina, která Vám změní život

Srdeční vada. To jediné mě vůbec nenapadlo. Bála jsem Downova syndromu, autismu, brániční kýly, či mikrocefalu, který dokonce máme v anamnéze, ale srdeční vada!??

Následovalo podrobné vyšetření v dětském kardiocentru v Motole, kde se podezření potvrdilo. Srdíčku miminka chybí levá komora (a několik dalších defektů), což je vada neslučitelná se životem. Dnes se přece dá operovat téměř cokoliv, říkala jsem si, a lékař nám při konzultaci skutečně dal chvilkovou naději když prohlásil, že život miminka po narození zachránit mohou, ALE… operací by byla potřeba celá řada, při každé je poměrně vysoké procento úmrtnosti, a ani ty nedokáží levou komoru nahradit, takže dítě je celoživotně nedokrvené, náchylné k infekcím, často hospitalizované, většinou i mentálně retardované…

Nejkrásnější období v životě ženyVe chvíli, kdy nám lékař řekl, že dětí s touto vadou mají v péči jen několik, protože většina rodičů se rozhodne pro ukončení těhotenství a další část dětí umírá, jsem věděla, že tomuhle nemůžeme vystavit miminko ani sebe a především syna.

Ironií je, že tento typ vady nesouvisí s věkem matky.

Ty 4 dny od první diagnózy do nástupu do nemocnice jsem prožila jako v mrákotách. Brečela jsem ke svému překvapení pořád a všude, a v duchu prosila o zázrak. Cítila jsem vinu za to, že se „zbavujeme“ dítěte, i když jsem věděla, že život, jaký by ho/ji čekal, nechci ani pro něj/ni, ani pro nás.

Vyčítala jsem si i to, že jsem otevřeně a verbalizovaně toužila po holčičce a tohle mohl být chlapeček. Manžel mi byl (a je) velkou oporou, ale jak sám řekl, cítil spíš vztek z bezmoci a celou situaci vnímal spíš jako „odklad“.

Normálně jeho optimismus sdílím a miluju, ale tentokrát to bylo příliš vzdáleno tomu, co já vnímala jako ztrátu nenarozeného dítěte. Pochopila jsem, jaké to je, když Vám bolestí puká srdce.

Na jednu stranu jsem byla vděčná za možnost včasné diagnostiky, na druhou mi bylo tak strašně líto (nic netušícího) miminka. Nejhorší byly okamžiky, kdy jsem intenzivně vnímala jeho pohyby. A před očima mi vyvstával ten obraz, jak si cucá paleček. Kéž bychom na to „třidéčko“ vůbec nelezli…

 

Když jsem o podobných případech slýchala, uvědomovala jsem si tu hrůzu emocionální zátěže, ale nikdy mi nedošlo, kolik praktických (pochopitelně nepříjemných) záležitostí to obnáší. Informovat kolegy. Oznámit to příbuzným. Zrušit výběrové řízení na mou pozici včetně pohovorů. Vyhodit vše, co vám připomíná, že jste se chystali na miminko. Odstranit z dohledu vše, co souvisí s těhotenstvím – oblečení, kojící polštář, na kterém jsem spala, vitamíny, čaje, těhotenskou průkazku, fotky z ultrazvuku.

Přepnout mozek do polohy „netěhotná“. Změnit plány na následující týden, měsíc, rok. Napsat email všem známým, kde jim vysvětlím, co jim nechci vysvětlovat na potkání (z krásných vřelých reakcí budu energii a laskavost čerpat ještě dlouho, děkuji!). Nezbláznit se z toho.

 

Do nemocnice jsem nastupovala v den, kdy konečně začalo jaro

Myslela jsem na to, že tu dušičku musím „pustit“ a přála si mít všechno za sebou. O přístupu zdravotnického personálu bych mohla (možná měla?) napsat další blog, nicméně aby to ženám v podobných případech „ulehčili“, jeden den ležíte na oddělení jen tak, večer pak začnou s roztahováním a uvolňováním porodních cest, a až druhý den ráno se samotným vyvoláváním porodu (v této fázi už nelze potrat provést chirurgicky).

Nejkrásnější období v životě ženy

V mém případě vše proběhlo relativně krátce, zato velice bolestivě, takže když bylo po všem, přišla nefalšovaná úleva. Po „ukončení těhotenství“ následuje ještě revize dělohy v narkóze. Všechny ty látky, které do mě vpravili (tolik farmakologických produktů jsem nepozřela za několik posledních desítek let) umocnily kýžený pocit otupění.

V úterý ráno jsem ještě byla v pátém měsíci.
Dnes je pátek… a už nejsem.

Pořád cítím ten úzkostný tlak za hrudní kostí (kromě toho, že mě reálně dost bolí prsa vlivem umělého zastavení laktace) a několikrát za den se mi sevře hrdlo a musím se někam uklidit, abych pláčem neděsila syna, a v lékárničce mám pro všechny případy z nemocnice „ulitý“ prášek na spaní.

Tělo se vyrovnává s hormonálním šokem, takže jsem oteklá, unavená, po zákroku bolavá a po narkóze zpitomnělá.

 

Je mi to TAK LÍTO

Vím, že střípky bolesti zůstanou navždy a to prázdno se nikdy nezacelí úplně. Ale už vnímám i záchvěvy naděje a těším se na to dobré, co nás čeká. Plánujeme dovolenou (až si odbudu šestinedělí), těším se z toho, že venku svítí slunce a raduju se ze synova smíchu.

Zítra konečně zasadíme na zahrádku bylinky. Jakmile to bude možné, přeji si znova otěhotnět a doufám, že se mi podaří zbavit se strachu a zůstane jen pokora.

Chci věřit, že tohle byly definitivně nejhorší dny mého života
a dál už bude všechno jen lepší.

V duchu objímám všechny ženy, které si čímkoliv podobným prošly či procházejí. Ráda pomůžu všem, které jako já potřebují své trápení sdílet a čerpat energii z milých slov. Přeji nám všem sílu, naději, odpuštění a hlavně lásku (pro naše blízké i od nich), ale především to, abychom to vše dokázaly věnovat i samy sobě.

 

Petra Krainová

petra-krainova-koucka.webnode.cz

Další články v kategorii

Těhotenství, porody a mateřství Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze
  1. Šárka napsal:

    Bohužel vím moc dobře, jak je to těžké. Jsou to tři týdny, co mne i mého chlapečka doktoři zachraňovali císařským řezem v 25.týdnu. Chlapeček tu s námi byl 10 dní a pak se rozhodl pro další cestu v jiném světě. Až se fyzické rány zahojí, věříme, že druhý pokus bude úspěšný. Všem maminkám přeju velkou kupu zdraví pro sebe i pro jejich miminka ♥ Ať je těhle ran na duši co nejmíň, neb ty se nikdy nezahojí úplně.

  2. Jana napsal:

    Díky tomuto článku, prociťuji nekonečnou vděčnost za mé dvě krásné zdravé holčičky! A nekonečný pocit sounáležitosti se všemi ženami. Jako když jedna jsme. Velice si vážím tak osobního sdílení! Posílám podporu, silnou a pevnou! Moc děkuji Petrunko! I když jsem tím nikdy neprošla, Tvůj svět, jako by byl můj. Chtěla bych Tě držet za ruce.
    S láskou
    Jana Mašková Zimolová

  3. Petra napsal:

    Šárko, Jano, děkuji za milá slova a podporu. Šárko, je mi moc líto Tvého chlapečka. Opatruj se, myslím na Tebe. Věřím, že nás všechny čekají krásné dny a krásné děti :o)
    S láskou,
    Petra

  4. Jarka napsal:

    Petro, zažili jsme úplně to stejné… po přečtení tohoto článku se mi snad i na chvíli zastavilo srdce … už to budou 3 roky a je to pořád tak bolavé. Podělím se s Vámi, jak to dopadlo u mne: v období plánovaného porodu jsem nechtěla být doma a odjeli jsme na hory.. a přesně v tom období jsem neplánovaně otěhotněla – takže náš maličký nám z nebíčka poslal andílka dcerku 🙂 Moc jsem na to v té době nebyla připravena – psychicky ani fyzicky, ale děkuji za tento dar – protože co může být hezčího. Teď vím, že vše má svůj význam, i když mu nerozumím! Držím palce s druhým miminkem, objímám!

  5. Jana napsal:

    Petro, strašně moc ti rozumím, co cítíš. Prošla jsem si něčím podobným a je to opravdu nápor na duši. Vždycky jsem si strašně moc přála chlapečka. Otěhotněla jsem a v 16. týdnu bylo na odběru plodové vody zjištěno, že čekám holčičku, ale bohužel s vadami neslučitelnými se životem. Tato vada se vyskytuje pouze u holčiček. Vůbec jsem to nechápala, když mi to lékař sdělil. Říkala jsem si, že to nějak zvládnem, strašně moc jsem si přála v tu chvíli miminko, že jsem si snad ani neuvědomovala, jak by to bylo těžké se starat o miminko, které by mělo takto ztížený vstup do života. Prostě mi vůbec nedošlo, že nejde o takové rozhodnutí, ale že mít miminko opravdu NEJDE. Následovala doba, kdy jsme se s tím museli srovnat. Tisíckrát jsem si vyčítala, že jsem si neměla přát tolik chlapečka… Naštěstí dnes mám dva krásné zdravé kloučky a jsem za to nesmírně vděčná.

    Moc držím palce, ať všechno co nejdříve přebolí i když vzpomínky zůstanou…

    Jana

  6. Jana napsal:

    Milá Petro,
    po přečtení Vašeho příběhu se mi opravdu zastavil dech, každý má v životě nějaké trápení, moc si uvědomuji čím jste prošla a jak se cítíte, kde bolest kterou cítíte nejde vyjádřit slovy. Člověk je ale strašně silný a zvládne to, moc Vám to přeji a držím palce, jste silná žena,čas všechny rány zahojí, modlím se za Vás, a za lepší zítřek Jana

  7. Petra napsal:

    Děkuji Vám všem, jste úžasné!!!<3 Přeji krásné dny, Petra

  8. wendy napsal:

    Nejlepsi je kdyz dite se srdecni vadou umre,nez aby se trapil

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.