Blog / Návrat do puberty je někdy úžasný

Po delší době jsem se ozvala jedné ze svých nejlepších kamarádek a čekalo mě příjemné překvapení. Připomněla mi totiž období naší puberty, kdy jsme se na rozdíl od normálních dívek věnovaly „osobnímu rozvoji“. Samozřejmě jsme o tomto pojmu neměly tehdy ani potuchy, ale jak jinak pojmenovat dobu, kdy jsme přemýšlely nad smyslem života, filozoficky rozebíraly povahy lidí okolo nás (jojo čas byl i na rozebírání tělesných předností či nedostatků). Kdy jsme si dávaly výzvy (koho pozdravíme jako první) a plnily je, kdy jsme rozšiřovaly naší komfortní zónu (taková anonymní telefonní anketa skýtá různá překvapení, především, když zavoláte vaší zeměpisářce ). Byly jsme natolik úspěšné, že se mi jednou moje mamka přiznala, že přemýšlela, zda jsme opravdu „normální“…

Aniž jsme to věděly, žily jsme spiritualitou každý den. Zákon rezonance jsme měly v malíku: fanaticky jsme totiž „žraly“ skupinu Alphaville, která ovšem v té době byla před rozpadnutím. Asi rok jsme žily (celkem k vlastnímu pobavení neustále opakovanému) faktu, že počkáme, až budou hrát Alphaville ve Zlíně a pak na ně půjdeme. Nijak nám nepřekáželo, že Alphaville do té doby skoro nikdy nevystupovali živě a už vůbec nejevili zájem o ČR, natožpak moravské kraje. Bavilo nás to do té doby, než jsme objevily, že Alphaville vydali nové CD, začali koncertovat a jejich první český koncert byl kde?? Ano ve Zlíně. Užily jsme si koncert a přesunuly náš zájem dál.

Psaly jsme deníky (tzv. spendily), které měly do „tajných dívčích deníčků“ hodně daleko. V podstatě už tehdy jsme měly záměr, že je jednou vydáme. Naštěstí se tak nestalo, protože mé mladší sestře sice kdysi přišly vtipné, ale ostatní čtenáři by zřejmě naše skvostné pointy úplně tak nechápali.

V jednom vydání kamarádka před nedávnem narazila na zajímavý výčet věcí, které jsme chtěly v životě dokázat:

  • Nikdy nebudeme kouřit (ehm…nikdy je silné slovo, ale momentálně nekouříme, takže fajn.)
  • Nikdy si nebudeme barvit vlasy
  • Nikdy se nebudeme malovat

… nevím, zda jsme aspirovaly na přírodní ženu roku, ale asi nám spíš jen nedocházelo, že nám nebude navěky 16 let.

  • Nikdy nezkusíme žádnou drogu (zase to nikdy!)
  • Přestěhujeme se na Nový Zéland a budeme tam pracovat (třeba jednou…)
  • Poletíme do vesmíru (ve věku Richarda Bransona to není zase tak nereálné přání, že?!)
  • Napíšeme knihu…

A tady to začalo být zajímavé. Já momentálně pracuji na svém první e-booku (děkuji Stáňo Mrázková za velmi dobře zpracovaný návod) a moje přítelkyně plánuje přes zimu pracovat na její první klasické publikaci (možná že mě i přizve, abychom další splněný sen absolvovaly opět spolu).

A pointa celého článku? Možná, že stojí za to přemýšlet, co jsme chtěly jako děti a vrátit se k tomu teď. Snad, že NIKDY je silné slovo a stačí, že děláme to nejlepší, čeho jsme momentálně schopné. Že ženské přátelství je neskutečně silné a tvořivé. A že být přírodní ženou v pětatřiceti je jen pro opravdu statečné ženy, ja holt u té blond asi raději zůstanu!

Lucie Dorazilová

www.lucky-web.cz


Další články v kategorii

Inspirace Sebeláska Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.