Blog / Milý muži, …

Milý muži,

Vím, že jsem se vždy v tuto dobu stahovala do sebe, ale bylo to proto, že jsem byla opravdu hluboce v sobě. Cítila jsem se hodně citlivá a vlastně taky oslabená. Mé tělo bylo vždy takové vláčné a byla jsem celá rozvolněná. Jako bych nemohla najít pevné dno a zmítala se jako stéblo trávy s kořeny zapuštěnými do země. A země mne stahovala dolů, čím dál tím hlouběji. Do tmy, do nitra, snad do tajné jeskyně, kde jsem se nořila do různých příběhů, kde jsem se učila vnímat všechny ty energie zde vyvěrající, kde jsem nacházela prastarou moudrost, spojení se svým tělem. Vlastně jsem toto spojení navazovala. Chvílemi jsem si připadala jako úplně mimo své tělo, jen pohlcená tím proudem energie, který mne táhl dolů. Chvílemi jsem zase jen cítila napětí či přímo bolest ve svém podbřišku a všechny ty energetické turbulence, které skrze mne probíhaly. A jediný způsob, jak se mi je dařilo utlumit bylo tím, že jsem se opět ponořila hluboko pod zem.

Toužila jsem po niterném spojení s tebou. Toužila jsem po tvém pohledu plném přítomnosti, porozumění, pozornosti, která by mi připomněla nekonečnost vesmíru, která by propojila tu temnou hlubinu zemskou se zářícími nebeskými a světelnými energiemi. Toužila jsem po splynutí, po sjednocení v lásce. Toužila jsem po tvém doteku, který by byl jako nebeský vánek a oblažil mou duši. Aby zavál až do mého srdce. Abychom se propojili, opravdu spojili v lásce. V lehkém objetí, ve kterém by naše mužské a ženské tělo splývalo na jedné extatické vlně, ve které by se propojilo Nebe i Země, ty ze své výšky jako ztělesněný Šiva a já ze své hloubky jako ztělesněná Šakti.

Nejprve jsem ale musela najít cestu až do té nejtemnější hlubiny a ponořit se zcela a odevzdat vše, co mé tělo tížilo. Já vím, že to trvalo dlouho a vím, že jsem sama byla netrpělivá. Já to cítila, věděla, vnímala – jen jsem si tím musela projít, sama. A věř, že to nebylo lehké ani pro mne. Musela jsem najít svou ztracenou důvěru v sebe sama, v moudrost svého těla, ve své prapůvodní instinkty, ve své srdce i svůj vnitřní hlas, vnitřní zrak, vnímání i vědění.

Ale teď už mne můžeš cítit i ty, protože se nebojím se ti ukázat. Můžu se ti podívat do očí a vím, že tvé zářivé světlo spálí vše, co stojí v cestě, bez posuzování, bez hodnocení. Že tvůj pohled pronikne až do samotné podstaty, do mého srdce, do mé duše a uvidí tam vše, tak jak je. Vše, co je. Že v našem pohledu se propojí Nebe i Země. Jen když se nebudeš bát se nahlédnout až do té hlubiny.

Moje lůno je propojeno se Zemí a je jako skrytý podzemní pramen živé vody, jež vyvěrá z hloubky. Z takové hlubiny, do které vedou ty nejjemnější vlásečnice, kterými proudí životní síla. Až ze samého středu, ze žhavého zemského jádra. Vzlíná na povrch ke mne a očišťuje mne, propojuje se s mou krví.

Teď si připadám opravdu jako královna s dlouhým rudým pláštěm, kterým zahaluje Zemi jako žhnoucí, zapadající Slunce – jako bohyně Země, která se postupně noří do tmy a nechává na sebe dopadat světlo Měsíce. Otevírám se dolů a veškeré napětí transformuji ve smyslnost. Mé lůno je slastně otevřeno a je jako vstupní brána pro propojení s tebou nebo snad se vším. S každým nádechem i výdechem proudí jedna vlna extáze za druhou.

Eva Deva Shakti

www.mesicnibohyne.estranky.cz

Další články v kategorii

Menstruace a měsíční cyklus Sexualita a intimita Vztahy Ženské kruhy a rituály
Přidejte se do diskuze
  1. Eliška napsal:

    Děkuji za krásná slova, Evi. Potěšila a zahřála na srdci, něco podobného jsem si dnes potřebovala přečíst. Být ve své hlubině, níž a níž, to je přesně ono… Děkuji <3

    • Eva Deva Shakti napsal:

      Díky, těší mne, že je to inspirativní – třeba zrovna ve chvílích, kdy se potřebujeme dotknout toho svého dna anebo jen zůstat v klidu, aby všechen kal mohl na to dno klesnout a mohly jsme jej pak „odpustit“ a nechat odplavit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.