Blog / Má cesta k dítěti…

Tato nádherná ženská energie je vskutku nakažlivá, milé ženy… I já jsem pocítila důležitost sdílení a přidávám svůj porodní příběh. Ani nevím, pro kterou z vás bude důležitý…

 

Má cesta k dítěti …

Je to už pár let, co jsem porodila svého prvního syna a těším se, že zase budu ještě někdy těhotná.
Vzpomínka na těhotenství a porod mi dnes dodává obrovskou sílu, protože vím, že moje tělo dělalo všechno naprosto podle svého plánu, dokázalo samo „vyrobit“ nádherné dítě bez pomoci a přispění moderních vědátorů a nakonec jej i vyslalo do života venku, a ještě dlouhou dobu mu vyrábělo výživu. Dnes vidím, čím vším byl můj porod ovlivněn, a miluju své tělo za to, že i přes překážky všechno nádherně zvládlo.

Na své dítě jsem se těšila a už dlouho předtím si jej přála.

Vlastně mi to kolem třicítky věku, po dlouholeté práci ve velkých společnostech od rána do večera a skoro sedm dní v týdnu, připadalo jako to jediné, co by mě z toho bludného kruhu mohlo vysvobodit, to jediné, co mi nějak dávalo smysl.

A tak když jsem poprvé v životě dostala výpověď, udělala si letní nezaměstnané volno a seznámila se s mým mužem, za dva měsíce jsem se zkusmo přestěhovala za ním, přes 200 km od svého místa (ano, teď když jsem zase zpátky v Praze, cítím, že je to moje místo) a do měsíce od okamžiku, co jsme spolu začali žít, jsem otěhotněla. A cítila jsem radost a úlevu.

„Ano, tak teď půjdu touhle cestou. Nezpochybnitelnou, na několik let danou a hlavně jasnou na období těhotenství a rané mateřství. Žádné vyčerpávající kapitalistické pracovní povinnosti. Konečně má můj život smysl.“

 

Těhotenství bylo fajn

Já, manažerka z rodiny, kde na všechno byl návod a manuál, jsem usedla k internetu a vyhledala tehdy nejlepší dostupnou knihu o těhotenství, prošla nabídku těhotenských kurzů, vybrala ten nejpříjemnější a pár dlouhých týdnů se řídila radami porodní asistentky Jarmily.

Nejčastější věta u nás doma zněla: „Jarmila říkala, že … (toto ano a toto ne)“ Díky ní jsem se začala na rodičovství dívat i těmi nevšedními úhly pohledu, koupila si šátek na nošení mimi, kyblík na koupání a látkové pleny. Díky ní jsem také navštívila a uviděla všechny čtyři porodnice v Brně a mohla se rozhodnout, ve které se budu cítit nejlíp. I když jsme bydleli 50 km od Brna, bylo mi naprosto jasné, že v OUNZ, k němuž podle našeho bydliště patříme, za zelenou plentou v zelených kachlíčkách nerodím!

Po porodu

 

U výběru pocitem rozhodovaly i takové „drobnosti“ jako třeba modře malované porcelánové džbány s čajem na chodbě (brrr, příliš nemocniční) nebo výhled z okna – výhled do parku na vzrostlé stromy jednoznačně vyhrál.

Předpokládané datum porodu bylo zaznamenáno v kalendáři, vše potřebné sbaleno, můj muž si nachystal své mužské nezbytnosti – mapu Brna, telefon do porodnice, sluneční brýle, cigarety a žvýkačky, foťák.

Moje břicho bylo velké, nosila jsem dvacet kilo navíc, bylo horké léto a já se těšila, až už budu mít lehčí tělo a taky až si s tím živočichem ve mně budu moct povídat tváří v tvář.

Přesně v termínu se v noci přihlásil průjem… „Hurá, moje tělo se vyprazdňuje a chystá„, těšila jsem se. Následovalo trochu krve a po konzultaci s porodnicí jsme radostně vyrazili. Radost jsem měla i z toho, že je sobota ráno, tedy že můj muž může být se mnou. Slaďovala jsem své vnitřní časování porodu s provozem naší malé restaurace, takže s otevírací dobou od 16hodin jsem měla na porod dostatek času.

 

Milý doktor, jemné vyšetření, leč ještě velmi rané předporodní stádium. Přijali mě na lůžko ke sledování a muže poslali domů. Byla jsem vlastně i ráda, že teď už mohu pustit obavu, že nestihneme dojet do té správné porodnice, žádné OUNZ nebo porod v autě se konat nebude. Lékařův odhad byl, že během víkendu porodím a pokud ne, v pondělí že by porod vyvolal.

Měla jsem v lékaře i v tu porodnici důvěru, byla jsem jen nedočkavá, jak jsem se na dítě moc těšila. O porodu jsem neměla žádné představy, žádné obavy, žádná očekávání, jen velké NIC. Bez předchozí zkušenosti, se kterou bych se mohla spojit, prostě neutrální NIC.

malý BrunoPorodní aktivita mého těla během soboty ustala, přes víkend se nedělo nic a já se tak těšila na toho svého synka, až ho uvidím. V sobotu jsem se vlastně těšila ze sledování mírných kontrakcí, protože byly tím signálem, že již brzy to přijde.

Venku bylo nádherné letní počasí a mě to v tom porodnicovém pokoji s břichem a knížkou nebavilo.

V pondělí ráno, kdy se nic dalšího nedělo, mě chtěli poslat domů. Ale já už domů bez dítěte jet nechtěla, prostě jsem nechtěla znovu čekat a sledovat, kdy máme vyrazit na padesátikilometrovou cestu a riskovat, že bude přeplněná porodnice a pošlou mě jinam. Já chtěla rodit tady. Tolik jsem se na to děťátko, na tu novou kapitolu života těšila. Protože se mé tělo – sice pomalu – ale přece otvíralo a byl volný porodní pokoj, „začal oficiálně“ můj porod.

 

„A dneska už tě uvidím, můj synku“ těšila jsem se

Důležitou roli hrálo i to, že jsem někde uvnitř věděla, že kdybych nerodila nejpozději ten den, rodila bych asi pravděpodobně sama, bez podpory kohokoliv blízkého. Můj muž by se ten následující den nemohl uvolnit z práce. Porodila jsem pak za deset hodin, s oxytocinem a epidurálem, ale přirozeně. Překvapivě nečekaně velké, 4,25 kg těžké děťátko.

Možná, že kdyby to doktoři věděli předem, nenechali by mě rodit přirozeným tlačením, nevím. Každopádně si pamatuji několik silných momentů a prozření ze svého porodu: po oxytocinu byly kontrakce téměř bez pauz a já byla po čtyřech hodinách tak vyčerpaná, že když se mě zeptala má porodní asistentka, jestli chci epidurální anestezii, začala jsem o ní přemýšlet, přestože jsem byla přesvědčená, že budu rodit co nejvíce přirozeně. Byla jsem nesmírně vděčná, že na to rozhodnutí nejsem sama, že to rozhodnutí se mnou zodpovědně nese i můj muž. Věděla jsem o riziku, že třeba už nikdy nebudu chodit, když se něco nepovede, ale představa, že v tomhle stavu můžu setrvávat ještě několik hodin bez posunu ke kýženému výsledku, byla v tu chvíli neúnosná. Šla jsem do toho.

Primářka anesteziologie byla tedy echt nepříjemná, ale mně se tak ulevilo, že jsem okamžitě usnula, a když jsem se po chvíli probudila, zbytek porodu už jsem byla schopná vnímat příjemně. I když byl můj muž tím pro mě nejbližším člověkem, k dalšímu porodu si vezmu raději kamarádku. Jeho fotografování při porodu mi nesmírně vadilo. Přestože se na ty fotky dneska moc ráda dívám, tenkrát bych po něm nejradši něco hodila. Mužsky sledoval měřící grafy, vykonával úkoly – došel pro asistentku, přinesl mi oběd a jak dovedl, dělal mi alespoň částečnou oporu. Myslím ale, že žena, která si prošla svým vlastním porodem, dokáže poskytnout rodící ženě podporu mnohem potřebnější.

Bruno a já

 

Pamatuji se, že po dlouhé době jsme se pak porodní asistentky ptali, jak to vypadá, a ona odpověděla, že to jde stále pomalu a že neví, jestli tu s námi bude až do konce porodu, že jí bude za chvíli končit služba. Protože mi tahle paní byla moc příjemná, cosi ve mně se zděsilo: „Cože, já že tu budu rodit ještě dalších několik hodin?!!! A s někým jiným???!!!“ a pak se to najednou rozběhlo jako po másle, porodní asistentka zůstala dvacet minut přesčas. S epidurální anestezií jsem kontrakce pouze odhadovala, ale velké unavené miminko se narodilo na tři velká zatlačení.

Mám dnes nádherného zdravého syna a vše je úplně v pořádku.

Jen občas u něj vnímám, jak je nerad, když mu někdo kazí jeho plány a překvapení, bere mu jeho čas – drobná spojitost s vyvolaným porodem, kdy jsem mu já překazila jeho překvapení a vzala mu jeho čas. Já však cítím, že vše bylo jak mělo v tu chvíli být.
A on tento svůj drobný handicap v životě překoná.

 

Šárka Kotvalová

www.sarkakotvalova.cz  /  www.zenskepribehy.cz

Další články v kategorii

Těhotenství, porody a mateřství
Přidejte se do diskuze
  1. Kateřina J. napsal:

    Milá Šárko,

    je to smutně-veselý příběh našeho porodnictví. Urychlovat, tišit, urychlovat, tišit….Stejně jak chceme ovládat přírodu, snažíme se ovládnout porod. Příroda nám velmi často ukazuje, jak to dopadá, když ji chceme násilím k něčemu přinutit. Ale jsme nepoučitelní….Každopádně je skvělé, že to u Vás dopadlo v podstatě velmi dobře. A jestli věříte na jemné energie, poproste syna za odpuštění…mám na svých třech dětech vyzkoušeno, že pak se dějí zázraky. Přeji krásný den. Kateřina J.

  2. Radka napsal:

    Souhasím s Katkou. Bohužel jsme byly vychovávané tak, abychom spoléhaly na jiné a přestaly jsme věřit samy sobě, své intuici, vnitřní síle, síle myšlenky. Měla jsem ze svého prvního porodu podobnou zkušenost (věřím, že mi můj syn také jednou odpustí) a i když vše nakonec dopadlo dobře, zůstalo ve mě tolik bloků, že jsem si ještě dlouho neuměla představit, že bych absolvovala něco podobného znovu. Naštěstí se tak nestalo. Můj druhý porod byl překotný a já porodila doma, bez oxytocinu, bez epiduralu, bez přístrojů, naprosto přirozeně v každém smyslu slova. Až nedávno jsem si uvědomila, co jsem dokázala – co dokáže každá žena! Dodnes jsem za ten zážitek vděčná. Je veliká škoda, že je nám od dětsví podsouváno, že porod je něco nepříjemného, bolestivého, životu nebezpečného. Není tomu tak. Porod je ten největší zázrak, ketý existuje 🙂 jen si ho vetšinou samy necháváme dobrovolně, díky své nevědomosti, zkazit. Je to škoda.
    Všem nastávajícím maminkám doporučuji video, které i mě pomohlo zvládnout naprosto nečekanou situaci.
    http://youtu.be/86KhFGqkBrM
    PS: Hluboký obdiv a veliký dík dule Zuzance i mojí Viktorce 🙂

  3. Šárka K. napsal:

    Krásné ráno, milé ženy,
    je krásné se sdílet s příběhy, v nichž je síla.

    Já potřebuji k tomuto svému příběhu dodat, že svůj porod, za okolností, které byly, byl ten nejlepší, svou sílu z něj plně čerpám. A to díky přijetí sebe samé.

    Jemné energie ctím, leč si nemyslím, že „prosba za odpuštění“ je tou správnou cestou. Tím se totiž činíme menšími, než jsou naše děti, a ty pak od nás, v této naší hmotné realitě, nemohou čerpat naši sílu. Přijetí situace a zodpovědnosti za ni, osvobozuje. Osvobozuje nás od pocitu viny a osvobozuje i naše vlastní rodiče z našich očekávání. Tak se proud lásky může v rodinách narovnat, tak můžeme my přijímat vše od našich rodičů a cítíme jejich sílu, kterou si můžeme bezvhradně brát. A tak ji můžeme předávat v našem rodě dál a dál. Protože energie teče od větších k menším. Když se činíme menšími, než naše děti, činíme tak zároveň ve vztahu k našim vlastním rodičům naše vlastní rodiče menší, než jsme my a jejich síla k nám nemůže proudit…

    Tolik k tomu odpouštění. Já přijímám zodpovědnost za způsob, kterým jsem syna přivedla na svět. Jsem si vědoma toho, co jsem mu touto cestou dala i nedala. A všechno je správně a jsem za to vděčná. Vím, že jsem se rozhodla v daný okamžik správně a můj syn je krásný, zdravý, šikovný a může ode mě brát mou sílu i k rozhodnutím, která jsou neideální, však nejlepší možná v daných situacích.

    Mateřství nám totiž dává velkou sílu přijímat vlastní nedokonalost 🙂

    Přeji krásný den všem budoucím i stávajícím maminkám 🙂

    Šárka

    • Kateřina J. napsal:

      Milá Šárko,

      právě jsem viděla Vaše video a děkuji za něj. Vaši práci již znám déle.
      Je úžasné, jak tu situaci vnímáte. Je v tom jistě kus moudrosti. Potkávám ženy, které nedokážou svůj porod takto vidět, velmi je to trápí, vyčítají si, že nedokázaly prožít porod jinak, lépe, připadají si znásilněné systémem a to opravdu nepřeháním. Na druhou stranu, je to také cesta, kterou mohou využít ke svému růstu. Co se týče odpuštění, nemůžu z vlastní zkušenosti souhlasit s tím, že by to nebyla dobrá cesta. Možná pro Vás:o) Pro mě je to velmi dobrá cesta. Možná je to tím, že si pod slovem odpuštění představujeme každá něco jiného. Protože díky odpuštění, které prožívám já se určitě menší před mými dětmi nečiním, naopak rostu a tím pozitivně roste i náš vztah. Naštěstí kolik je lidí, tolik je možností růstu a cest k jeho dosažení a všechny jsou určitě ty správné. Stejně jak píšete, všechno je správně a jsem za to vděčná:o)

      Kateřina Juřenčáková
      lektorka komunikace, time managementu, předporodní přípravy

      • Šárka K. napsal:

        Milá Kateřino, to je přesně ono, handicap virtuální komunikace! Je dost pravděpodobné, že máme stejný postoj a různé významy slov.jen ještě neexistují ty správné, jemně rozlišené, ustálené výrazy pro tyto procesy. A protože se potkávám s mnoha maminkami, které se právě před svými dětmi snižují, potřebuju na toto riziko poukazovat.

        Děkuju moc za tuto situaci, díky níž můžeme spolu popsat obě strany, pro rozšíření vědomí těch, kteří se právě so podobné situace dostanou.

        Přeju Vám moc krásný den a těším se někdy na osobní setkání,

        Šárka

        • Petra napsal:

          Milá Šárko i milá Kateřino,
          oběma vám děkuji za úžasné obohacení pohledu na můj vlastní porod mého úžasného Čmeláčka (4,60 kg; 54 cm), který si dával tak na čas, že 14 dní po plánovaném termínu porodu už se lékaři rozhodli porod vyvolat. Čmeláček z bříška nechtěl, asi měl nějaký svůj důvod, proč potřebuje ještě setrvat. Po třetí vyvolávací tabletě a 29 hodinách kontrakcí, epiduralu a vyvolávacího oxytocinu ke mně přišli a řekli, že jdeme na to… Pocítila jsem (už jen se zbytky sil (ale jakými zbytky, porodila jsem zdravé, krásné dítě)) konečně ten pocit, že teď je to na nás, na mně a mém synovi, a že to v pohodě zvládneme. A opravdu, za hodinu byl na světě… Pořád jsem v hlavě řešila, co všechno jsem pokazila a díky těmto vašim několika příspěvkům, se na celý svůj porod začínám dívat úplně jinak. Díky moc! 😉 Petra

  4. Martina Pospíšilová napsal:

    je zvláštní, jak mocně zafunguje věta porodní asistentky , která je rodičce sympatická a příjemná :“ za půl hodiny mi skončí služba a pak tu s váma bude někdo jiný“ :-DD mě se stalo u třetího porodu to samé a jak byla rychle Eliška na světě!!!! :-))

    • Šárka K. napsal:

      Tak to je fakt úsměvně, že ať je náš příběh jakkoli osobní a máme pocit, že ojedinělý, žije nás ho víc 🙂 Díky, Martino, to mě pobavilo!

  5. Eva Rohleder napsal:

    Milá Šárko,
    nepopsatelně Vám děkuji za Váš porodní příběh! Je totiž v mnoha ohledech podobný s mým a pomohl mi ujistit se v pocitu, že i můj porod byl „v pořádku“. (Tento pocit správnosti mi občas nahlodává četba o „dokonalých“ ženách a jejich „dokonalých“ porodech – doma, do vody, bez komplikací, bez oxytocinu atd. atd.)Jo, jasně, že se člověk nemá s nikým srovnávat…ale přecejen trocha sdílení je tak příjemná 🙂
    Přeju mnoho zdraví Vám i synkovi!
    Eva

  6. Lucie K napsal:

    Stejne jako neni dobre zabranovat miminku, ktere se chce narodit rychle a prekotne, tak neni dobre bezduvodne porod urychlovat a popostrkavat. Motivace k urychleni porodu, „Ale já už domů bez dítěte jet nechtěla, prostě jsem nechtěla znovu čekat a sledovat…“ jak je popsana mi prijde trochu sebestredna, neni cely proces tehotenstvi a porodu prave tak trochu zkouskou trpelivosti a vydrze pro nasledne materstvi? Asi malokdo muze prezit vyvolavany chemicky porod bez nutnosti otupet bolest, protoze to neni bolest prirozena, takhle proste prirozeny porod neboli… (studie na umely vs. pritozeny oxitocin a jeho vliv na centrum bolesti v mozku)
    Take si myslim, ze odpoustenim, jak sama sobe a od druhych nedochazi k nejakemu ponizovani, spise naopak…
    Kazdopadne je skvele, ze to citite, jak to citite a jednou synovi mozna takto sdelite a on bude mit sanci to uchopit a odpustit vam (treba bezeslov) a tim se vyrovnat se svym malickym handicapem, aniz byste o to musela zadat…

  7. Jana napsal:

    Milá Šárko,
    mám stejnou zkušenost s vyvolávaným porodem. Jsem bohatší o druhou o mnoho lepší zkušenost s druhým zcela přirozeným nesmírně nádherným pohodovým porodem, na který budu ráda celý život s láskou a úctou vzpomínat. Opravdu, byl to VELIKÝ rozdíl. To mohu potvrdit. Jak já se těšila na to překvapení, kdy se náš syn ohlásí, to je nezapomenutelné. A ohlásil se přenádherně, já měla takovou báječnou náladu a těšení se na něj, že mne skoro ani nic nebolelo, kontrakce byly nádherné, pozvolné, úplná paráda))))))) !!! Ve skrytu své duše se těším na svůj třetí porod, kdy přijde za mnou nový člověk, nevím, ale moc se na něj těším, vím, že i on na mne))))
    A poznámka, opravdu, první dítě – dcerka byla vyvolaná a dodnes jí vše nesmírně trvá, než vše udělá, jakoby mi říkala, že má ještě ČAS!!! Je to báječné, jak to vše nádherně funguje, že ano))))))
    Děkuji))))

  8. Mirka napsal:

    Domnívám se, že ideální porod neexistuje. Protože ani my nejsme ideální. Prožila jsem dva porody a musím říct, že vždy byly o mě – tak jak jsem žila, tak jsem porodila. Např. druhý porod začal téměř o měsíc dřív a zpětně mi došlo, jak jsem těhotenství prožívala zrychleně a jak jsem obecně netrpělivá a někám spěchá.. Druhý porod jsem prožila díky práci na sobě mnohem lépe, měla jsem u něj taky podporu duly. Přesto by bylo do budoucna co zlepšovat. Domnívám se, že každý porod, ať tzv. ideální nebo něčím náročný je důležitým duchovním mezníkem v životě každé ženy a je potřeba to využít. Věřím, že si mě děti vybraly, a proto se mnou prožily přesně to, co měly. Já v obou situacích udělala to nejlepší, co jsem mohla a uměla:)

  9. farkacova.hanka@seznam.cz napsal:

    Ráda bych vás všechny pozvala ke sledování Příběhů pro Ivanu. Na stránkách http://www.pribehyproivanu.cz/ najdete toho času již přes tři sta porodních příběhů. Můžete se touto formou také podělit o svůj příběh a podpořit tak práci samostatných porodních asistentek.
    Hanka

  10. liberty reserve napsal:

    This is the accurate Má cesta k dítÄ›ti… | Ženy ženám diary for anyone who wants to seek out out active this substance. You observe so untold its virtually tiring to discourse with you (not that I really would want…HaHa). You definitely put a new revolve on a substance thats been typewritten about for eld. Precise sundry, only majuscule!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.