Blog / Láska skorovlastní…

Mother and daughters making a salad.„Hele, jak to máš s Danovo holkama?“ vytrhl mě dotaz kamarádky z našeho holčičího štěbetání na pravidelném domácím večírku. „Taky je někdy nemusíš?“ Nechápavě koukám. Co to je sakra za dotaz? Chvilku přemýšlím, než mi dojde, na co se mě Jana vlastně ptá. No jasně, ptá se mě na mou zkušenost sama se sebou. Obě jsme totiž součástí sešívaných rodin. V roli žena+matka a jednou za čas i maceška, jak hezky říká má starší skorovlastní dcera. Nemám ráda slovo nevlastní…Skorovlastní pro mne podstatně lépe vyjadřuje to, co k dcerám svého partnera cítím. Já i Jana máme muže, které mají děti z dřívějšího manželství. Jana s Petrem mají ještě svoje společné děti. My žádné společné děti nemáme. Jen ty z předcházejících manželství.

„Mě ti někdy dělá problém se s Peťou pomazlit…“ dodává Jana. Já teda nevím, nejsem psycholog, ale přijde mi to naprosto v pořádku, že to tak má. Připadá si kvůli tomu špatná? Proto se mě ptá? Ani k vlastním dětem přece necítím stejnou lásku každý den. Když mě moje vlastní robátko stěžejně naštve, tak mi to mazlení jde znatelně hůř než jindy a nebo chvilku vůbec ne. Dochází mi, že potřebuje podporu. Že možná o sobě (maceška jedna šikovná) pochybuje. Stejně jako každá biologická máma, když se jí něco nevydaří. Není už tohle důkaz, že je dobrá maceška? Silně pochybuju, že pravé macechy, jak je známe z pohádek, o tom někdy takhle přemýšlejí.

Přestávám přemýšlet a začínám popisovat, jak se daří či nedaří v roli macešky mě. Že beru jako holý a přirozený fakt, že je mezi mýma klukama a Danovo holkama (u nás to máme fifty fifty-jo! ) rozdíl. Teda v tom, co k nim jeden nebo druhý cítíme. Jinak se snažíme rozdíly minimalizovat a zaplať Pán Bůh, se nám to daří. Ani nemůžu cítit stejnou lásku, jako ke svým biologickým dětem. Nejsem přece holek mamka. Cpala bych se někam, kde nemám co dělat. Pro mě existuje jediný případ, kdy toto lze. A to když biologická matka či otec zemřou. Pak je možno se přiblížit víc, než do role macešky či otčíma. Ale jak říkám-nejsem psycholog…

Popelka je prý pohádka o pokoře…Pokoře nevlastní dcery…Houby. Obráceně to má být! Pokorná je přece přívlastek pro macešku. Přívlastková maceška…jako víno-dlouho ho vybíráme a dobře za něj zaplatíme. Bereme si přece partnera s dětma-jeho i svýma. Děti si tuhle variantu nevybírají. Tu jim my dospělí přidělíme…

A tak s pokorou přijímám děti mého muže takové, jaké jsou. I s tím, co si pokaždé přivezou z domova. Můj muž dělá to samé. No sakra že je to někdy těžký! Ale on taky nikdo neříkal, že to bude jednoduchý. Naopak-kamarádi, rodiče, psycholog…bude to složité-jejich první věta. Já říkám, že to máme barevné :o) čím víc barev, tím širší obzor…taky víc zkušeností, možností…pro všechny.

Teda, pokud to tak chtějí mít ;o)

Barbora

Další články v kategorii

Měsíc lásky Rodičovství Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.