Blog / Když dítě nepřichází II. – Dítě snadno a rychle

Vzpomínám si, jak jsem seděla u své gynekoložky s diagnózou neprůchodné vejcovody a oddaně čekala, až mi oznámí, co se s tím dá dělat. Jen stěží jsem zadržovala slzy, které se mi koulely po tvářích. „V takovém případě se dají dělat dvě věci“, řekla mi,„buď operace, nebo umělé oplodnění“. Operace se ale už prý moc nedělají a přistupuje se rovnou k IVF. Když to říká lékařka, tak to tak přeci musí být. Napsala mi doporučení k doktorovi, který se na případy jako já specializuje. Byla jsem vděčná, že nám věda nabídla řešení a tak nebylo na co čekat. Se svým mužem jsme se objednali hned, jak to šlo. Vrhla jsem se do toho po hlavě a ani na chvilku jsem nepřemýšlela nad tím, do čeho vlastně jdu. Dítě jsem chtěla tolik, že bych podstoupila cokoli.

Můj nový gynekolog nás obeznámil s celým procesem, a jelikož jsme žili ve Francii, museli jsme nejdříve absolvovat informační schůzku na klinice. Když jsme na přednášku o IVF přišli, v sále bylo už dalších 10 párů. V tu chvíli jsem chtěla zmizet, vypařit se, prostě cokoli, jen abych nemusela být v té místnosti plné neplodných párů. Museli jsme tu přednášku ale vyslechnout, abychom mohli umělé oplodnění podstoupit a tak jsem to odseděla. Byla jsem plná bolesti, očekávání a naděje. Když přednáška skončila, měla jsem ohromnou chuť se s někým z těch párů seznámit, zajít na kafe a popovídat si společně o našich trápeních. Byla jsem ale ochromená, neměla jsem odvahu se o svou bolest dělit s někým dalším. Odešli jsme domů.

Následující dva týdny jsem si stříkala hormony do nosu, to ještě šlo. Pak ale přišly na řadu injekce. Seděla jsem u stolu, mezi prsty jedné ruky jsem držela kůži na břiše a v druhé ruce napřažený injekční aplikátor. Půl hodiny jsem se přesvědčovala, že to není tak strašný, jak to vypadá. Pak jsem bodla. Opravdu to nebylo tak hrozný. Dva týdny jsem si píchala hormony, aby moje vaječníky vyprodukovaly co nejvíce vajíček a obden chodila na kontrolní odběry krve a ultrazvuky. Hormony se postaraly i o mojí psychiku a celou tu dobu jsem byla jako časovaná bomba na horské dráze. Po dvou týdnech mi doktor oznámil, že moje vaječníky jsou přestimulované a další postup by byl velmi riskantní. Prý jsem extrémně citlivá na hormony. Bylo mi nanic. Čekala jsem, že nejdéle za tři týdny budu těhotná a ono tohle! Moje tělo mi dalo znovu jasně najevo, že hormony pro mě nejsou ta správná cesta. Byla jsem však zaslepená honbou za dítětem a své tělo jsem neposlouchala, měla jsem jen jeden cíl. Za dva měsíce jsem celý proces podstoupila znovu s malou změnou, tentokrát jsem si měla hormony píchat celé čtyři týdny. To asi, aby to naše mimčo stálo za to. Měla jsem rozpíchaný břicho a ruce jako cedník, ale bylo mi to jedno, těšila jsem se, že za dva týdny budu s pravděpodobností 40% těhotná.

Během toho, co mi doktor v narkóze odebíral zralá vajíčka, můj muž přispěl svou maličkostí do kelímku v kabince několik pater nade mnou. Tak mělo vypadat zplození našeho vysněného potomka. V narkóze, v kabince a na Petriho miskách. K mému neblahému překvapení se z dvaceti odebraných vajíček podařilo oplodnit jen dvě. Dvě malé naděje, které jsem v sobě nosila další dva týdny. Vzhledem k tomu, že mě postihla hyperstimulace, jsem vyfasovala neschopenku a s břichem jako balón jsem se těšila a zároveň obávala dne D. Nevyšlo to. Znovu se mi zhroutil svět. Byla jsem na dně fyzicky i psychicky a nevěděla jsem jak dál. Během několika následujících měsíců mi došlo, že umělé oplodnění už podstupovat nebudu. Věděla jsem, že dítě na svět nechci přivést v takové bolesti, stresu, strachu a na Petriho miskách. Prostě ne.

Rozhodla jsem se tedy pro operaci, při které se podařilo zprůchodnit jeden vejcovod. Říkala jsem si, že teď už to bude v pořádku. Po dalším roce ale dítě pořád nikde. Sex se stal nástrojem k dítěti. Čím dál víc zraňující a bolestivější. Začala jsem nenávidět svojí menstruaci, tu nositelku špatných zpráv. Cítila jsem velkou bezmoc a beznaděj. Zklamala jsem sama sebe. Vždyť jsem udělala všechno tak, jako vždy, když něco chci! Cíl, snaha, výkon a je to. Nevyšel plán A, ani plán B, ani plán C. Pro plán D jsem šla znovu na gynekologii…

Pokračování za týden…

Své srdce vám s láskou otevírá

Veronika Kubátová

www.veronikakubatova.cz

Další články v kategorii

Rodičovství Těhotenství, porody a mateřství Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze
  1. Silvie napsal:

    Dobrý den, úplně vám rozumím, sama jsem po druhém IVF (sice jsem otěhotněla, ale v 10tt ZT…, ) chystám se na třetí pokus, ale s centrem jsem moc spokojená, chodím do Eufofertilu v Ostravě – http://www.eurofertil.cz a mohu jen doporučit a vám přeji mhoho úspěchů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.