Blog / Kdo jsem já a jak vnímám módu

Dlouho jsem přemýšlela, jak se vám představit.

Začnu tedy tím, že jsem módní návrhářka, která má za sebou úspěšnou práci v módě, předváděla jsem modely na krásných a prestižních módních přehlídkách, oblékala jsem celebrity a zároveň jsem měla úspěšnou oděvní společnost Ateliér Háta, kde jsem pracovala na svých vlastních konfekčních kolekcích, které si oblékaly stovky žen v naší republice i na Slovensku.

946706_581929708495047_1796219477_n-512x371

Dnes pracuji jako stylový poradce a když se představím tímto způsobem, očekávají ode mě ženy klasické zaměření na fashion, na módní trendy, na barvy, které jsou právě teď in, na styly, které v momentální kolekci vedou… Ano, to všechno vnímám jako přirozenou součást mé profese. Ale zároveň jsem ještě někdo jiný.

Návrhářkou jsem se stala tak trochu nedopatřením, před třiceti léty. Nebylo to moje vysněné povolání, ale bavilo mě to. Cesta mého života tento směr ukazovala a já jsem po ní vykročila. Věděla jsem, že moje duše byla na tuto cestu vybavená kreativním talentem.

Před dvaceti léty jsem poprvé začala vnímat, že naše oblečení souvisí s našim nitrem. Tedy, že to, co si oblékáme, má původ v našem nevědomém rozhodování. Vytvořila jsem si vlastní stylovou teorii, se kterou jsem začala ženám pomáhat s jejich osobním stylem, s jejich oblečením. Vnímala jsem, že každá z nás je rozdílná, ale čím více žen jsem zkoumala v procesu osobních konzultací, tím více se mi rýsovaly určité zákonitosti, z kterých se vyklubal nádherný řád. Přicházela jsem na nádherné souvislosti a při každé konzultaci jsem se setkávala s tím, že jsem dokázala vyslovit to, co ženy cítily a žily, aniž bych se jich musela ptát.

V této teorii jsem ženy rozdělila do dvou základních typů – na typy jinové a jangové, a v každém z těchto typů jsou další čtyři typy, které jsou již konkrétní.

Jenže moje teorie nikoho nijak nezajímala.

Stylové konzultace jsem časem přestala dělat, protože ženy i muži chtěli ode mě jediné – jak mají vypadat, aby byli úspěšní v byznyse, jestli jim více sluší bordó, nebo modrá, co mají nosit, aby vypadali skvěle. Prostě lidé, kteří se na mě obraceli jako na módní návrhářku, chtěli oblékat povrch, a když jsem jim vykládala o nějaké duši, koukali na mě jako na mimozemšťana. Když jsem našla člověka, kterého zajímala duše, zase mu bylo jeho oblečení naprosto egal. Vůbec jsem netušila, co s tím mám dělat. Velmi dlouho mi připadalo, že jsem se vyvinula nějakým nedopatřením někde uprostřed a že nezapadám do žádné skupiny, která byla vyhraněná svým daným směrem.

Docela komplikované na módní návrhářku, co říkáte?

Však jsem si taky prošla totálním vyhořením, několikrát jsem své povolání přímo nesnášela, opustila jsem ho, vystudovala jsem kurz zahradní architektury, začala jsem se věnovat nejen projektům zahrad, návrhům interiérů, měla jsem touhu zmizet někam na pustý ostrov, odjela jsem do Paříže, pracovat jako módní návrhářka, abych našla konečně sama sebe a své rozporuplné vnímání své profese. Nějakou dobu jsem se každé ráno probouzela se otázkou adresovanou tam nahoru: Bože, proč jsi mi dal takový talent, když to nemůžu dělat tak, jak mě to baví? Otázka zůstala léta nezodpovězená.

Móda mě nesmírně baví, ale nevnímám ji jen jako nezbytnou součást povrchního světa módních přehlídek. Nevnímám ji jako něco umělého, povrchního a pro mnoho lidí celkem nepodstatného. Během těch třiceti let, co v tomto nesmírně zajímavém a měnícím se oboru pracuji, jsem se naučila vnímat velmi jemné nuance, které běžný člověk nevidí. Nevnímám přes módu či spíše přes naše oblečení, jen význam barev, trendy, proporce a vzájemné kombinace. Vidím v oblečení a v doplňcích, které člověk nosí na sobě, velmi intenzivní signály našeho niterného vybavení, které takto sdělujeme svému okolí.

Našla jsem v našem oblékání v návaznosti na naše vyšší Já, tak výrazné a silně sdělované informace, že jsem zjistila, že mě více naplňuje zkoumání lidské duše a její projevy v našem reálném světě, než ten povrchní obal, kterému jsem se celý život věnovala.

Měla jsem pocit, že mi móda už nemůže dát nic nového, že jsem vyčerpala všechny možnosti růstu v této oblasti a rozhodla jsem se s tímto oborem naprosto skončit.

Až v prosinci 2012 se něco stalo.

Moje kamarádka mě přesvědčila, abych pro její známé udělala přednášku. Bylo to začátkem prosince 2012. Poprvé za dvacet let co pracuji se svou vlastní stylovou teorií, jsem se setkala s takovým zájmem, že moje přednáška trvala čtyři hodiny a já ušla v půl páté nad ránem, jak jsem byla nabitá nádhernou energií, kterou jsem dvacet let nezažila. Něco zásadního se změnilo. Moje posluchačky se toužily dozvědět něco o své duši, zajímalo je, jak souvisí s jejich vnějším obalem, s jejich oblečením.

Dočkala jsem se. Svou teorií jsem předběhla dobu a docela jsem se léta trápila, že mě nikdo nechápe. A najednou se objevily v mém životě nové souvislosti a to, co jsem dělala dvacet let bez velkého zájmu ze strany mých klientů a posluchačů mých nemnoha přednášek, začalo růst takovým tempem, že se ještě teď každé ráno při probouzení musím nejprve štípnout, abych si připomněla, že to, co se mi děje není sen, ale realita.

Jsem vděčná, že mě doba dohonila a já svou teorií můžu pomáhat dalším ženám v jejich nalezení a zveřejnění svého pravého Já. Od té doby se kolem mě dějí neuvěřitelně krásné indicie, které mě zavedly až k vám, čtenářkám tohoto úžasného projektu Ženy ženám a ke krásné a oduševnělé Alici Kirš, které tímto z celého srdce děkuji, že mi je dovoleno předat vám to ohromné množství nových, zajímavých a pro mnoho žen, naprosto důležitých informací, které nám dovolují v procesu naší práce na svém osobním rozvoji nalézt sama sebe, své vyšší Já, svou autentickou a přirozenou bytost.

Táňa Havlíčková

www.tanahavlickova.cz

Další články v kategorii

Móda a krása Ženy ženám
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.