Blog / Na posteli leží moje krásné dvě děti a já si říkám jaký je to zázrak

Mother and baby in park, outdoors portraitNa posteli leží moje krásné dvě děti a já si říkám jaký je to zázrak. Jak jsme mohli žít bez nich? To ticho. Najednou je tolik lásky. Už nejsme dva, jsme čtyři. Prožila jsem dvě těhotenství, dva porody. Každý byl jiný a přesto v něčem stejný. Cítím obrovskou vděčnost. Vděčnost za moje dvě zdravé děti, za to, že mi byl dán dar je mít a za to, že jsem to všechno přežila a vděčnost za to, že druhý porod mi otevřel oči.

Syna jsem porodila skoro před třemi lety. Přibrala jsem třicet kilo, prozvracela skoro půlku těhotenství a bála se co mě čeká, jak to zvládnu. Dám mu tolik lásky kolik potřebuje, když ji neumím dát ani sama sobě? Bojovala jsem už asi osm let sama se sebou. Jedna úzkost za druhou. V dubnu 2011 jsem porodila krásnýho velkýho chlapečka. Dali jsme mu jméno Adam. V překladu První. Neotvírala jsem se, moje tělo mě neposlouchalo. Z porodu si vzpomínám na hrozný strach co mě čeká, jestli někdy ty bolesti skončí. Skončily. Ale po dlouhém boji a hrozné bolesti. Porodila jsem chlapečka a řekla si už nikdy.

Za rok a půl jsem podstoupila kineziologii a odbourala spoustu bloků. Začala se zabývat sama sebou a číst různé knížky a poznávat sebe sama. Zažívat takovou houpačku a hledání.:) Ve dvou letech našeho chlapečka jsem se po dlouhém přemýšlení rozhodla pro druhé dítě a hned se nám povedlo. Čekalo mě to samé. Zvracení a několikrát denně, sotva jsem lezla a měla na starosti dvouleté dítě. To léto pro mě bylo utrpení. A moje myšlenky? Opět strach, nejistota, jak to zvládnu. Prostě jsem pořád hledala nějaká negativa. Nastal den D a mojí holčičce se nechtělo ven. Napodobovala svýho brášku. Dvanáctý den přenášení se rozhodli pro indukci. Plná strachu jak to zvládnu, co doma můj chlapeček jsem se pořád trýznila a trýznila. Na sále jsem byla dva dny. Hrozné bolesti a efekt žádný. Brečela jsem, nadávala, myslela jsem, že umřu. Pak jsem zvedla telefon a zavolala kamarádce co pro mě má vždy dobrou radu, abych si postěžovala a slyšela už to bude. Dostalo se mi slov. A kde jsi myšlenkama Janičko? Slyším to ještě jako dneska. Říkám no kde, u syna co dělá jak je mu smutno,….. Odpověď byla, ale ty rodíš svou dceru, ty máš být u sebe, teď jsi důležitá ty! Přemýšlela jsem na těma slovama a poslechla radu. Vrátila se k sobě, představila si podle rady jak rodím svou holčičku, snadno, lehce, že už to jde. Stála jsem ve sprše a prosila, aby se už něco stalo, že už vím co chci.

Nastal totální zvrat. Všichni kolem očekávali, že ráno nastoupím na sál a miminko mi vyndají. Po desátém zaprošení jsem uslyšela prasknutí v zádech. Voda. Praskla mi voda. Asistenka mi řekla: Maminko do půlnoci máte holčičku v náručí, jste otevřená na jeden centimetr. S takovou radostí jsem volala manželovi, že se konečně něco děje. Dál jsem se soustředila na miminko na sebe. Do půl hodiny jsem byla na čtyři centimetry a za půl hodiny dojel manžel, byl mi obrovskou oporou v těch opravdu nesnesitelných bolestech co mi měly otevřít oči. Stála jsem ve sprše a volala, že tlačím. Nikdo mi neveřil. To není možné. Jste jen na čtyřku. Bylo to pouhých pět minut od posledního vyšetření. Ale já věděla co mi moje tělo říká. Lehla jsem si a jen slyším, je tam hlavička. Do pár minut jsem držela v náručí moji krásnou holčičku. Kristýnu –krásná.

Celou noc jsem nemohla spát, koukala se na ni a přemýšlela nad vším čím jsem prošla. Dva dny bolestí a beznaděje, a pak během hodiny a půl praskla voda, zesílily stahy a porodila jsem bez nástřihu skoro čtyřkilovou holčičku.

Mám krásné dvě děti, jsem vděčná za to, že jsem je mohla porodit a jsem vděčná za to, že se mi otevřely oči a dokázala jsem to. Jsem vděčná Moničce a budu do konce života za to, že je, že jsem ji poznala, a že dokáže pomáhat bez toho aniž by něco očekávala. Děkuju a moc si tě vážím.

Jana

Další články v kategorii

Rodičovství Těhotenství, porody a mateřství Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.