Blog / Jak si správně přát

Od ledna letošního roku na mě čas od času, avšak velice vytrvale, vykukovala upoutávka na velkou akci Ženy ženám živě.

Já o ní věděla, ona věděla, že ji chci vidět.

Bolestně jsem si však uvědomovala svou nově vzniklou finanční situaci a pravdou bylo, ač se to těžko přiznává, že jsem na ni prostě v ten moment neměla. Když už se akce nezadržitelně blížila, zjistila jsem, že získám slevu, když s sebou vezmu kamarádku.

Jak si správně přátI vyvěsila jsem výzvu na svou facebookovou zeď, zda se ke mně připojí některá z mých přítelkyň či známých. Nic. Žádná odezva. Všechny jsou pravděpodobně spokojené se svými životy… Hlas v mé hlavě šeptal: „Stejně ani cena po slevě ještě není pro tebe, má drahá“.

Jenže už je to nezadržitelné. Velká touha tam jet je na světě a nic moc se s tím nedá dělat. Na nic netlačím, termín akce si zapisuji do diáře, jako by to byla tutovka, a vizualizuji si interiér divadla, spoustu stejně naladěných žen, mnoho inspirujících lidí. Žádná vstupenka, žádná jízdenka, jen představa a touha.

A najednou, nečekaně…

Jakoby nic, Lucka Kolaříková na svou zeď vyvěšuje soutěž o lístek. Stačí napsat, který její seminář jsem navštívila a proč zrovna já bych měla jít na sobotní akci zdarma. Okamžitě tedy plodím upřímný příběh a čekám, co se bude dít. Čekám, ale nic neočekávám.

Přichází mi zpráva na facebook. Od neznámé slečny jménem Radka. Přeje mi hodně štěstí, abych získala vstupenku zdarma, a sama prý čeká na výhru. Pokud vyhrajeme, mohly bychom jet do Brna spolu. Wow. Proč ne? Píše mi žena, která to chce taky vidět. Je jasné, že bude na podobné vlně. Avšak vím, že pokud nevyhraji, s Radkou do Brna nepojedu.

A pak to přišlo. Zpráva, že jeden z lístků je můj!!!

Slovy se dá těžko popsat, jak mi bylo. Nejdřív jsem křičela. Pak jsem tančila (až jsem si pohnula krční páteří), pak mé tělo začalo spontánně vytvářet něco jako boxerské údery rukou a nohou, a pak jsem se vrátila k počítači a s hlubokým výdechem jsem se zhroutila na židli.

Kdyby mě v tyto momenty někdo sledoval, pravděpodobně by se logicky obával o můj život. Myslím, že autentičtější jsem doposud nebyla. Poděkovala jsem Lucce, Vesmíru a sobě a začala si zcela nevyhnutelně uvědomovat sílu svých myšlenek a způsob, jak si správně přát…

Píšu okamžitě Radce, že jsem vyhrála a že pokud ona taky, můžu vzít auto a pofrčíme spolu. Radka po delší době odepisuje, nejdřív zklamaně, protože nenachází zprávu o výhře, následně ji však objevuje ve skrytých zprávách a nadšeně mi posílá kontakt na sebe. Je z Ostravy jako já a oznamuje mi, že se takto zkontaktovala ještě s jednou Ostravačkou, Natálií. Bezva, bude nás víc! S oběma domlouvám termíny vyzvednutí. Už samotné telefonáty s nimi jsou příjemné.

V onen významný den klape vše jako po drátkách

Natálie čeká na domluvené zastávce, je drobnější postavy, vypadá sympaticky a skromně. V prvním momentě se obávám, že bude příliš tichá a společnou komunikaci budu muset vzít do vlastních rukou. Natálka mě však brzy vyvádí z omylu. Vypadá odtažitě a nepřístupně, ale vevnitř cítím její obrovskou vůli a silnou životní energii.

Vyzvedáváme společně Radku. Radku tipuji už podle profilové fotky na facebooku a hlubokého hlasu v telefonu na „ženskou od rány“. Vůdčí typ, organizátorku, která nezkazí žádnou legraci, která poutá pozornost všech lidí kolem, i když jen tak normálně komunikuje. A přesně taková žena přistupuje k nám do auta. V ten moment energie sílí, proudí, zhmotňuje se a já si po chvíli uvědomuji, že jsem ještě nestihla cítit žádnou nervozitu, a že už pravděpodobně ani nepocítím.

Já, která se dříve a v podobných situacích obávala, jak mě druzí přijmou, zda se jim budu dostatečně líbit, zda pro ně budu dostatečně dobrá. Jedeme a mluvíme. Přirozeně, rychle, stále. Cítím zvláštní pocit, že můžu říct úplně vše. Ty holky mi rozumí. Nedívají se na mě s nechápavým pohledem, naopak přirozeně přitakávají a často chtějí říct totéž. Neuvěřitelné.

Je mi tak skvěle, tak přirozeně, tak uvolněně.

Mluvíme o našich životech, o zcela osobních problémech. O věcech, které pár minut po seznámení rozhodně běžně nikomu nesděluji. Cesta z Ostravy do Brna uteče tak rychle, že ani jedna nevěříme, že jsme v cíli. Vždyť jsme si ještě nestihly nic říct 😀

Parkujeme a vcházíme do skvostného divadla. Salónek už pro nás není volný žádný, ale to nám náladu nekazí. Radka pronáší, že na nás budou ve třetí řadě čekat tři místa. Smějeme se tomu, ale smích se u mě mění v údiv až úlek, když v sále plném žen, těsně před desátou hodinou, ve třetí řadě skutečně spatříme tři místa.

Kurňa, začínám se bát vyslovit cokoli nepromyšleného nahlas a připadám si jako v pohádce. Usedáme a čekáme. Všímám si noblesy kolem, překrásného zdobení, atmosféry nabité očekáváním osobně se rozvíjejících žen…

A pak se otočím do leva a uvidím JI. Královnu večera. Je jako nadpozemská bytost. Vyvolená. Spojení doslova zámecké atmosféry divadla a překrásné ženy je jako sladký sen. Jakoby k sobě patřily. Jako by to Alici celé patřilo. Je mi krásně u srdce, cítím souznění i respekt, ale po chvíli si uvědomuji, že na ni vytrvale a upřeně hledím déle, než by komukoli mohlo být příjemné a tak raději začínám sledovat pódium.

Přichází Simona. Prvních pár minut jejího projevu a mě začínají bolet břišní svaly od smíchu. Čekala jsem známou herečku, moderátorku, která sice občas svou uváděcí řeč prohodí nějakým vtípkem, ale to, co Simona na pódiu rozehrála, bylo propojením one man show, prvotřídní komedií (co věta, to perla) a přednáškou o osobním rozvoji. Netušila jsem, jak mentálně zralá Simona je.

Když na začátku připomněla, že její vstupy se budou prodlužovat, až se z ní postupně stane jedna samostatná účinkující, smíchy mi tekly slzy po tvářích, ale brzy mi došlo, že to žádná legrace nebyla. Simona byla beze srandy jedenáctou účinkující toho dne a neuvěřitelně zapadla do veškerého dění, atmosféry a kolektivu inspirujících lidí. Během jejího projevu mě napadlo, že ji miluji 😀

Čaká nás silný Nov

Zdeněk a Šárka mi připomněli, že mám přestat žít příběhem o sobě a druhých, nýbrž je i sebe začít vnímat srdcem v přítomném okamžiku a taky, že si mohu dovolit zklamat. Krásně osvobozující pocit.

Díky Jitce Ševčíkové jsem si parádně zařvala na svou novou kamarádku a ona na mě, uvědomila jsem si, že se potřebuji naučit své emoce ze sebe dostávat ven správným způsobem, a pak už se mi třeba nebudou vracet ty zničující bolesti žaludku…

Moje oblíbená Lucinka Kolaříková na mě působila sebevědoměji a mocněji než na semináři Sebeláska. Lucka mi pro změnu připomněla, že život je věčný proud a že mám věci prostě nechat plynout. V mé momentální situaci jsem to potřebovala slyšet víc, než kdykoli dřív…

A vzpomněla jsem si, že kdysi při potápění v moři jsem si lehla na písečné dno a dívala se přes hladinu na slunce. A bylo mi nádherně, jen tak sama, v tichu, pod tím vším hlukem života jsem sbírala sílu na další akce… Přesně tak, jak o tom Lucka mluvila. Úžasné…

Díky Táně jsem se zase rozhodla, že už kašlu na to, jestli jsem na tu či onu akci vhodně oblečená a zda svým outfitem zapadám či nezapadám do davu Odteď se zavazuji, že budu svobodná a svá i v oblékání 🙂

Denisa mě svým vystoupením přiměla, abych vstoupila do programu vaginálního mapování a rozpustila tak jednou pro vždy pár svých životních traumat. Velká výzva.

Lucka Mattabu mi přiblížila význam flirt dance a nádherně mě roztančila. Od toho dne doma (když se nikdo nedívá) smyslně a spontánně kroutím do hudby vším, čím umím 😀

Lilia mě uchvátila svým božským zjevem. Jaká úžasná, éterická, neuvěřitelně sebe-vědomá bytost!!! Značně toužím po jejím přívěsku… Už na něj začínám šetřit. 🙂

Richard se pro mě stal, spolu se Simonou, překvapením večera. Věděla jsem, že bude vtipný, ale ty salvy smíchu, které vyvolával u mě a u celého publika, byly šokující a ohromující. Upřímně jsem se někdy cítila až pohoršená, abych si vzápětí uvědomila svou morální omezenost a předsudky…

Vydolovala jsem na jeho popud ze svého nitra své temné touhy a začíná se ve mně probouzet ta dračice, kterou se mi doposud úspěšně dařilo držet pěkně pod krkem, aby nemohla ani pípnout… Velké díky, Richarde. Očekávám zásadní změny 😀

Davidovi bych zase chtěla poděkovat za jeho „No a co?“, které u nás v autě po cestě domů padlo minimálně desetkrát.

Závěrečný tanec byl uvolňující tečkou za veškerou tou směsicí emocí a já teď pouze lituji, že jsem nenašla odvahu a osobně se neseznámila s Alicí. Chtěla jsem jí poděkovat za tu neuvěřitelně přínosnou show. Bohužel ve mně v ten moment opět zvítězila ta část Míši, která nemá druhé obtěžovat svou přítomností, protože o ni přece nikdo nestojí…

Tak tedy, Aličko, aspoň na tomto místě ti ze srdce děkuji za vše, co děláš.

Ukazuješ mi mimo jiné, že v životě člověka není nic nemožné… A tvůj tanec byl nesmírně svůdný a sexy. Docela by mě zajímalo, co u toho cítilo těch pár mužů v sále 😀

Děkuji z celého srdce (a opravdu ten dík cítím uvnitř celého těla) také všem, kteří s nadšením předávali své zkušenosti, rady, svůj entuziasmus… Děkuji, že jim záleží na druhých lidech, že jim záleží na tom, aby ukázali ženám i mužům, jak si vážit sebe sama, jak být majiteli svého života namísto životních obětí, jak se spojit sami se sebou, jak dávat lásku sobě i druhým, jak prostě žít krásný a svobodný život bez toho věčného sebebičování, předsudků a kritiky…

A děkuji mým nově poznaným kamarádkám Radce a Natálce, že mi vstoupily do života, a že už teď frčíme na stejné vlně. Především jsem získala pocit, že do mého života vstoupily dvě bytosti, které mi symbolizují dvě osobnosti ve mně. Jednu klidnější, držící se stranou, obávající se, trochu ustrašenou, nedůvěřující sama v sebe, ale přesto odvážnou rebelku toužící po změně. A druhou dračici, provokující nezkrotnou sílu a vášeň, plnou sexuální energie. Jsou obě mým dokonalým zrcadlem…

Těším se na společné chvíle strávené s nimi, které už nyní plánujeme a děkuji Vesmíru za vyslyšená přání a seslání spřízněných duší…

Vše se děje, jak má, když to necháme plynout, nezasahujeme, věříme v sebe a jednotu a plně vnímáme přítomný okamžik…

Život je nádherná hra!!!

Michaela Marten

Další články v kategorii

Inspirace Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.